Úvodní stránka

Zvuk houslí

Napsat komentář

„Lehni si pořádně!“ řekl strýc František a podrbal Sama na zádech.

‚Dyť už ležím,‘ mňoukl Sam a  rozložil se na strýcových kolenou, přimhouřil  fialové oči a začal příst. Bylo dusno.

„Franto, vodu!“ křikla teta Klára a vystrčila z okna kbelík a hned po něm svou ostře řezanou tvář s korunou do uzlu sčesaných vlasů. Strýc František rozmrzele vstal a vydal se k oknu a pak ke studni. Pumpoval a do dlaně zachytával chladnou vodu. Chutnala sladce. Podal tetě kýbl a ta s ním zmizela. „Není zač,“ broukl strýc a znovu se uvelebil na své lavici. Opřel se a nechal paprsky slunce, rozředěné listím jabloně, dopadat na svou tvář.

Bylo to ještě před válkou, na tomhle dvoře. Seděl na špalku a čekal na večeři. Za ním čněla k nebi ohromná hromada polen, dost na celou zimu.

„Mohl bys prosím skočit pro Vendulu?“ řekla máma a v jejím hlase byla starost. Šel tedy.

Tiše se kradl houštím až k potoku, tam, kde si Vendula sama hrávala. Minulý týden ji tam našel náhodou, když se vydal na hřiby. Vyšplhala do koruny olše a rozhoupala ji. Stál a díval se. Vendula se houpala v rytmu jakési bláznivé písničky, olše sténala a nahýbala se čím dál víc. V jedné chvíli se zdálo, že Vendula míní přeskočit do koruny sousedního stromu – zachytila jeho větev a při odklonu z ní strhla všecko listí. Zasmála se a zhoupla strom ještě víc. Ve chvíli, kdy olše v kořenech zapraskala, přiskočil a zastavil ji jako houpačku v lunaparku. Slezla a nechala se odvést domů.

Tentokrát ji uviděl pod vrbou, na vysokém břehu. V rukou měla dva proutky, tahala jedním po druhém a napodobovala zvuk houslí. „Ááá,“ a ještě jednou: „Ááá.“ Pak nespokojeně zavrtěla hlavou a začala své housličky „ladit“. Strýc notám nerozuměl, ale zpíval v kostelním sboru a jeho bas byl silný a čistý. Když „doladila“, spokojeně zabručel.

Vendula jej uslyšela a oba klacíčky vyletěly do výše. Vzápětí po nich chňapla, ale ztratila rovnováhu a už se sunula po svahu k vodě. Než stačila vykřiknout, voda se rozstříkla do všech stran a ona zmizela pod hladinou.

Strýc František za svou sestrou skočil tak, jak byl. Šmátral pod vodou, krátce ucítil v dlaních její vlasy, ale vysmekly se mu, nadýchl se a ponořil se za ní. Uchopil ji kolem pasu a v té chvíli si přál, aby měl dva páry rukou, protože, ač plavat uměl, v obou rukou držel mrskající se Vendulu. Vytáhl ji na břeh jako štěně.

Když ji nesl v náručí domů, tiše plačící a třesoucí se zimou, ohříval ji vlastním tělem a šeptal jí do ucha: „Neboj, já ti  obstarám opravdové.“ Jak řekl, tak udělal. Ještě než jej Němci odvedli do války.

Sluníčko se přesunulo a začalo mu připalovat nos. Pokoušel se je odehnat rukou, ale nakonec se probral, pohlédl k obloze a poposedl si do stínu. V křoví se něco pohnulo. Sam seskočil na zem a vydal se na průzkum. Strýc přivřel oči. Sam se po chvíli vrátil, vyskočil strýci na kolena a složil mu do klína nádhernou myš. Pohlédl na strýce, ale když ten nereagoval, uvelebil se a nastavil hřbet strýcově dlani. Dočkal se. Dlaň jej pohladila a pak projela po jeho žebrech až nahoru k hrdlu, a nakonec k vousaté tváři. Zastavila se na něčem huňatém, pohladila to, a pak začala kožíšek mrtvé myši hníst.

Najednou strýc procitl, vyskočil a zařval: „Ty potvoro!“ Sam nečekal a zmizel ve křoví. Strýc se chvíli díval na své krví pošpiněné kalhoty a srovnával si to v hlavě. Pak se vydal ke studni. Vrátil se na lavičku a vystavil mokré kalhoty paprskům slunce.

Poprvé šla do hodiny houslí s tatínkem. Prošli džunglí zahrady pana Nowaka, stanuli před dveřmi, a než stačili zaklepat, dveře se otevřely a na zápraží vyšel starší pán s bříškem, prošedivělými skráněmi, trochu potřísněnou vestou a se širokým úsměvem na tváři.

„Dobrý den a pojďte dál,“ zval je a ukazoval jim rukou, kam mají jít. Zírali do útrob jeho obydlí a nehýbali se. Tak se vydal napřed. Zručně se proplétal mezi květináči vysokých roslin, kvetoucích, nebo s podivnými plody v malinkatých korunách, mezi stohy knih a všemožných papírů, šicím strojem, piánem, stolečkem na hru v karty, stojanem na noty, ale i mezi svazečky od stropu visících suchých bylin. Vše vonělo jako rozkvetlá louka. Tatínek se usadil na jediném volném štokrleti v koutě, pod stojací lampou, seděl trochu nakřivo a žmoulal v upocených rukou čepici.

Pan Nowak otevřel pouzdro s Vendulinými houslemi, uchopil nástroj do obou rukou a znalecky si jej ze všech stran prohlížel. A pak, spokojen s prohlídkou, jej naladil. Vložil jej Vendule pod bradu, položil jí prsty levé ruky na struny, a nakonec jí do pravé ruky dal natažený smyčec. Vzal i svůj nástroj a začal tiše hrát.

Vendula se na pana Nowaka dívala s otevřenou pusou a nehýbala se. Tatínkův zrak bloudil po místnosti. Nakonec spočinul na poličce s knihami nad gaučem. Stály tam desítky svazků a tatínek rozluštil nejdříve pár českých titulů. Věděl si rady i s knihami polskými, u ještě jiných poznal, že se jedná o knihy německé, i když jejich smyslu nerozuměl. Ale u pár knih se vzdal. Byly vázány v kůži, se zlacenými písmeny podivných, cizokrajných tvarů.

Hrál etudy a Venduly si nevšímal. Tatínek znervózněl. Drahý čas utíkal. Tu Vendula položila smyčec na struny, potáhla jím, a když se pan Nowak nenechal vyrušit, posunula smyčec zpět. To střípnutí kupodivu zapadlo do melodie pana Nowaka. Potáhla ještě jednou, a ještě jednou, a nakonec začala hrát, nejistě a tím nejtišším pianissimem na světě. Tatínek v sobě potlačil chuť vyskočit a plácnout ji.

Když Těšínsko obsadili Poláci, dával pan Nowak dětem lekce polštiny, s dospělými chodil po úřadech a psal jim dopisy. Když přišli Němci, už jen psal a nikam nechodil. Jeho dům zmizel za houštím přerostlé zahrady. Pan Nowak byl Žid.

Sam se nudil. Sevřel do svých ostrých špičáků ukazováček strýce Františka a mírně stiskl. Strýc se lekl a ucukl. Hrot špičáku rozřízl jako břitvou kůži na bříšku prstu. Strýc František si vycucával krev z ranky, nadával, přidržoval si levičkou Sama a jeho oči slibovaly trest nejkrutější. Obloukem vyplivl červenou slinu do trávy a rozhlédl se kolem sebe. Pod jedovatým břečťanem, jehož haluzku si přivezl z anglického zajetí a vlastnoručně ji pod stěnou dílny zasadil, rostl trs jitrocele. Chvíli zaváhal a pak Sama pustil. Utrhl lísteček jitrocele a omotal jej kolem zraněného prstu. Sam se připlížil zpět, a když se strýc František po něm nerozehnal, vyskočil mu na kolena a svinul se do klubíčka.

Pan Nowak se otočil zády k Vendule, díval se do pralesa své zahrady a hrál dál. Vendula s ním. Když Pan Nowak přešel na druhý hlas, Vendula zaváhala jen na okamžik, ale hned pokračovala. Držela melodii. Hrála etudu, jakou předtím nikdo nikdy neslyšel.

Když dohrála, svěsila ruce podél těla a čekala. Pan Nowak nic neříkal. Díval se na Vendulu velkýma očima a po tvářích se mu kutálely slzy jako hráchy. Pak se napřímil, odvrátil se a otřel si tvář rukávem. Když skládal svůj nástroj do kufříku, prohodil: „Když chceš, tak můžeš přijít zas. Třeba hned zítra.“ Nad podanou bankovkou jen zavrtěl hlavou a odprovodil je ke dveřím.

Bylo pozdní léto a Vendula pomáhala rodičům na poli. Ale když už všichni večer usnuli, otevírala okno svého pokoje a šplhala po kmeni jabloně dolů, utíkala do stodoly a tam, v seně a se svým psem neurčité rasy hrála nejtišším pianissimem melodie, se kterými ji seznámil pan Nowak. Nebo jiné, které ještě nikdo neslyšel. A Fred uznale, ale také pianissimem, k tomu vyl.

Když přišly chladné dny, pomáhala i v chlévě. Tatínek upadl a škaredě se potloukl. Musel ulehnout. Sama také postonávala. Ale nevynechala ani jednu hodinu u pana Nowaka. Pan Nowak, když přišla s horečkou a rýmou, připravil bylinkový čaj, napojil ji a do uší a do nosních dírek jí zasunul stroužky česneku. Vendula se zahlédla v zrcadle a chtělo se jí smát. Ale jako tenkrát v kostele, když brácha František dělal šprťouchlata a ona se nesměla zasmát, prožívala muka pekelná. Pan Nowak jí mizernou hru prominul.

Jedné noci, a bylo to vlastně už k ránu, si přehrávala své melodie ve stodole, když Fred přerušil doprovod a nastražil uši. Zahrabala housličky do sena, proklouzla vraty do dvora a pak k plotu. Po cestě jel nákladní vůz, přikrytý plachtou a s tlumenými světly. Zastavil u domku pana Nowaka. Z korby seskočili čtyři vojáci a rozběhli se do zahrady. Po chvíli  přivlekli k autu postavu s bříškem, vhodili ji na korbu, naskočili za ní a ihned se rozjeli. V té chvíli vyskočily v křoví plameny a než si uvědomila, co se děje, stál celý dům v ohni.

Do školy šla až třetího dne, když pro ni poslali. Maminka ji vytáhla z postele a spěšně ji oblékla. Neprotestovala. V maminčiných očích bylo něco, co jí zavřelo ústa.

U tabule stál pan Kraus, muž vojenských mravů i řeči. Když v okolí krátce zavládli Poláci, nosil oděv jako generál Rydz-Śmigły, byl samé „proszę pani, proszę pana,“ a „całuję rączki“. Když nastoupili Němci, nechal si narůst knírek jako kartáč, vlasy si sčesával do čela a k jezdeckým rajtkám nosil opasek i napříč přes prsa. V naleštěných holínkách měl jak zdravou pravou nohu, tak protézu na místě nohy levé, a opíral se o knihu v černých deskách, se zlatou orlicí s hákovým křížem v břiše. Měla to být hodina matematiky, ale pan Kraus učil na všech lekcích jen jedno – rasové zákony.

Pro své vývody potřeboval názorný příklad, a jelikož žádný jiný nebyl k dispozici, mluvil o panu Nowakovi, u kterého se nemohl splést, protože ten byl za Žida uznán úředně a po zásluze vyvezen  na nedaleký sever. Pan Kraus nedovedl mluvit jinak, než řevem. Naslouchal ozvěně svého hlasu a hleděl přes hlavy žáků někam do hlubin tisícileté říše.

„Pan Nowak není Žid,“ ozvalo se najednou z první lavice. Pan Kraus se zarazil. Jeho zrak se pomalu snižoval a zaostřoval na tvářích žáků, až došel k první řadě. Vendula seděla dle předpisů vzpřímeně a ruce, s tužkou mezi prsty, měla způsobně složené na otevřeném sešitu. Oči pana Krause spočinuly na ní.

„Was du sagen?“ Co ty říkat? zasyčel a vykulil na ni oči. Vendula natáhla krk a odpověděla:

„Pan Nowak není Žid, on je hodný člověk.“

Pan Kraus stál s otevřenými ústy. Přemýšlel. Ale pak potřásl hlavou jako kůň, uchopil říšský zákoník, pozvedl jej vysoko nad hlavu a klopýtal směrem k Vendule.

„Jude, ich sagen Jude!“ Žid, já říkat Žid! chroptěl a od úst mu odskakovaly sliny. Zastavil se o hranu Venduliny lavice. Až když bylo pozdě, když orlice s hákovým křížem zatřepotala křídly a říšský zakoník začal padat na Vendulinu hlavu, si uvědomil, co dělá. Pokusil se jej strhnout k sobě, ale těžká kniha dopadla na Venduliny prsty, způsobně složené na sešitu před ní. Vendula omdlela bolestí.

Strýc František se postavil, protáhl si záda a vydal se ke studni. Ze škopku s chladnou vodou vytáhl láhev piva, otevřel ji v zubech a napil se chladivého moku. Utřel si ústa do dlaně a hlasitě říhl. „Františku!“ ozval se káravý hlas z kuchyně. „Kuš, babko,“ odpověděl. Vylil trošku na desku lavice a Sam začal chlemtat. „Zas to zvíře ožíráš?“ uslyšel. Sam se živil sám, jen z toho, co ulovil nebo někde sebral. Proto mu takhle říkali. Tohle bylo to jediné, co mu strýc sem tam ukápl. Když jej tehdá v kapse přinesl domů po nějakém posezení s kamarády, poté, co jej našel ve výkopu u cesty, to zoufalé kotě, co se nemohlo dostat ven, jej teta Klára trpěla na dvoře jen pod podmínkou, že se o sebe postará. Sam to brzy pochopil a oba žili vedle sebe tak, jako by ten druhý nebyl.

Ve své šedivé uniformě stanul ve vrátkách zahrádky a rozhlížel se. Za ty roky, co byl ve válce a pak ještě v anglickém zajetí, stromy povyrostly, ale chaloupka i chlév se stodolou se zdály být menší. I ta uniforma jako by se scvrkla – praskala mu ve švech. Když vkročil do zahrady, zpoza stodoly se vyřítil Fred a s vyceněnými tesáky mu šel po hrdle. Ale známý pach jej stačil varovat a Fred cvakl zuby a narazil do strýce Františka jen váhou svého těla. Oba dopadli na trávu. Váleli se jako dvě štěňata, František volal „Frede, ty potvoro jedna“, a Fred šťastně kňučel a lízal Františka kde si to jen nechal líbit.

Tu nad nimi stanula vysoká dívčí postava. František se neohrabaně zvedl na nohy. Oprašoval si uniformu, srovnával si límec a díval se dívce do tváře. Teprve když se usmála, poznal ji. „Vendulo!“  Postavil ji zpět na zem, až když o to začala prosit.

Když rodiče po večeři odešli a oni v kuchyni u stolu zůstali sami, podíval se jí do očí a řekl: “A co housle? Hraješ?“

Neodpověděla. Místo toho se na něj usmála. Tím úsměvem, o kterém jí někdo musel říct, že jí nejvíc sluší. Položila na stůl před bratra svou levou ruku. František na ni pohlédl, a pak ji přikryl svou dlaní. Lehce ji stiskl.

„Co se stalo?“ vyšeptal. Pověděla mu to.

„Já ho zabiju!“ zasyčel.

„Není třeba,“ odpověděla mu.

Zjara minulého roku Němci odtáhli a brzy nato se k vesnici blížilo vojsko ještě jedné země. Rodiče pozavírali dcery do chlívků, schovali je v lese, nebo prostě zahrabali do hnoje. Kolem cesty stáli muži a stařeny a mlčky pohlíželi směrem, odkud se blížila kolona vojenských vozidel.

Když kolem nich projížděl první nákladní vůz s vojáky na korbě, nikdo je nevítal a vojáci se tupě dívali před sebe. Od lidí se oddělila kulhající postava v narychlo spíchnuté rubášce, s několika dosud nerozkvetlými větvičkami šeříku v ruce. Přiblížila se ke koloně a pokoušela se strefit jednotlivými větvičkami do vojáků. Ale nedařilo se jí – větvičky padaly do prachu cesty. Pan Kraus se tedy rozehnal a vši silou hodil větvičku do výšky. Ale ztratil rovnováhu a před pádem jej zachránil telegrafní sloup. Objímal jej, rovnal si lodičku s hvězdičkou na hlavě a volal „zdravstvujtě“. Vojáci ožili, chechtali se a ukazovali si na něj.

Za nákladními vozy jely tanky T 34.  Pan Kraus se dal do pořádku, napřímil se a odhodlaně se vydal blíže k jízdní dráze. Když kolem něj projíždělo první téčko čtyřiatřicítka, rozehnal se a hodil vše, co měl ještě v ruce, na věž tanku. Větvičky sklouzly po hladkém pancíři, ale to už pan Kraus neviděl. Zapotácel se a blatník, poškozený v boji a vyčnívající do strany, se mu zakousl do kabátu. A nepustil.

Pan Kraus stačil udělat dva kroky, pak upadl. Lidé začali křičet, ale tank jej táhl dál. Vlevo dozadu je posádka T 34 slepá. Lidé křičeli, ale hlasitější než jejich křik bylo „zdrávstvujtě“ pana Krause, jediné ruské slovo, jakému se stačil naučit, a pak už jen jeho vysoký ženský jekot. Když tank vjel do zatáčky, pan Kraus se dostal pod pás a křik ztichl jako uříznutý nožem.

„Alenkó, večeřééé!“ ozvalo se ze sousedovic zahrady. Strýc František vstal, zašel si do dílny pro metlu a začal zametat dvůr. Když pozametal asi půl, zastavil se. Opřel se o metlu a chvíli naslouchal. Alenka si naladila nástroj a začala hrát. Docela jí to šlo. Strýc potřásl hlavou, odnesl metlu do dílny a vešel do domku. Pozavíral za sebou všechny dveře a pak i všechna okna.

„Chceš, abychom se tu podusili nebo co?“ hubovala teta Klára. Ale okna i dveře zůstaly zavřené.

Reklamy

Zemřel strýc František…

Napsat komentář

Borůvky

…hrdina mých povídek Borůvky, Zvuk houslí, Šachy, Dvojníci a celé řady jiných. Gesta, pohyby rukou, slova a hlášky, žerty a nápadné pointy, jež se vyskytují v mých textech jemu nezasvěcených, často také pocházejí od něho. Vždyť i ten dalekohled, „zakoupený na bleším trhu v Polsku“  je jeho, a já jej teď doopravdy vlastním. Jeho vzdor vůči násilí, pohrdání velikými gesty, ironie, a tak trochu švejkovství (zatáhli jej do wehrmachtu, a tam si ani jednou nevystřelil – radši nabifloval morseovku a tak jej dali k radistům), ale taky paličatost ve věcech, jež bolševici pokládali za zločin (byl hluboce věřící, za což si od nich vysloužil posudek „naprosto nespolehlivý živel“), se staly mým nedostižným vzorem.
Před pár měsíci, než nemoc vybuchla naplno, nás navštívil. Na rozloučenou zabrumlal, že by byl rád, kdybychom mu odpustili, jestliže proti němu něco máme.
Nemohli jsme mu odpustit. Na jeho poplašenou otázku Proč? jsme mu řekli, že není co odpouštět. On totiž nikdy nikomu nic zlého neudělal. Jen miloval lidi kolem sebe a sloužil jim, dokud to šlo.
Neměl jsem na něm rád jen jedno: Že nás všecky, mladé a třeba vysokoškolsky vzdělané, vždy a bezohledně porážel, jen co jsme s ním zasedli za šachovnici. Pokládal to za dobrou průpravu pro život, co se taky s nikým nemazlí.
Nejvíc jsem měl rád jeho humor: Ještě v den, kdy měl zemřít, jej stihla navštívit jedna mladá žena z jeho křesťanského sboru, která byla shodou okolností zdravotní sestra. Prý jestli by mohla být v něčem užitečná. On si s ní krátce popovídal, a pak pronesl tato slova: „No, že mě taky navštíví někdo mladý, a ne jen ti staří páprdové, co stojí jako já jednou nohou v hrobě!”
Teta Klára si jej na revers přivezla ze špitálu domů. Rozloučili se spolu, sami dva. Všichni je obdivovali, že spolu byli celých šedesát let. Ale oni se toho večera usmívali, protože to bylo jednašedesát! Když je tehdá oddali a hosté odjeli domů, předvolali si je na úřad a sdělili jim, že sňatek je neplatný, protože nevěstě je teprve sedmnáct. Strýc František pohotově opáčil: „No dobře, tak se za rok pobereme znovu. Ale kdo zaplatí tuhle svatbu?” Když se ouřada dozvěděl, kolik že bylo svatebčanů, spotilo se mu čelo a navrhl, aby o tom mlčeli a za rok se přihlásili. Že se to zapíše až pak.
Řekl jí ještě, ať se už nevdává, že to nestojí za to. Přeci to už zkusila s ním, takže by měla vědět. Stiskl jí ruku, slíbil jí, že se k ní v tom nebíčku přihlásí, a za chvíli s úsměvem dodýchal.
Už spí klidně, a v noci jej netrápí noční můry z druhé světové (napodoboval kulometnou palbu a teta Klára se schovávala pod postel).
Bylo mu třiaosmdesát. Náš milovaný, nespolehlivý živel, už není. Jen v paměti nejbližších a v mých povídkách.

Šachy

Napsat komentář

Zagramy?

Na obzoru se blýskalo – blížila se anglická fronta. Stáli u hromádky hořících polínek na dvorku selského stavení v Normandii. Už dávno si zvykli na ozvěnu dělostřeleckých granátů dopadajících o pár kilometrů dál. Dunělo to jako bubny symfonického orchestru.
„To je hic,” pověděl můj strýc František a přejel si rukou po holé bradě.
„Tak tak,” přitakával Łukasz. Z kapsičky civilní vesty, zpod vojenské bundy šedozelené barvy vylovil revmatickými prsty hodinky na žlutém řetízku, stlačil knoflík po straně a víčko se odklopilo.
„Już czas,“ řekl ve své mateřštině. Z hromady špalků vzal ešus a nalil do něj vodu. Postavil jej na rozpálené kameny na okraji ohně. Pak z lahvičky ukrývané na dně teletiny nakapal trochu oleje do pánve a umístil ji vedle ešusu. Přiložil ještě polínko a podíval se na svého mladičkého kamaráda.

„Zagramy?“ zeptal se. Strýc František přikývl, vytrhl z pařezu sekeru a sfoukl z něj třísky. Łukasz na něm rozprostřel plátěnou šachovnici. Figurky, odlité z olova, stály na nerovném povrchu pařezu trochu nakřivo. František usedl na hromadu špalků, sklonil se nad šachovnici, a svět kolem něj přestal existovat. Posunul figurku, sáhl pod kabát a zašmátral po blechách. Když jednu dostal, vytáhl ruku ven a nespouštěje oči z šachovnice upustil blechu do ohně. Prsklo to a mezi uhlíky vzplál oranžový plamínek.

Łukasz posunul pánev blíže ke žhavým uhlíkům. Když se tuk začal škvařit, vzal z teletiny tři vajíčka, postupně je naklepával o okraj, prsty roztahoval skořápku a vypouštěl obsah do pánve. Vše poslepu a jednou rukou. Se zkušeností starého pucfleka.
„Jsi na tahu,” řekl František.
„Co prawisz?” opáčil Łukasz a nastavil ucho.
„Tvůj tah!” zakřičel mu František do ucha a ukázal na šachovnici.
„Zaraz, potrzebuję soli,” odpověděl Łukasz. Ale sůl nenašel. Zvedl se a šel po zaneřáděném dvoře do selského stavení. Pravou nohu, kdysi dávno prostřelenou, za sebou popotahoval.

Ušel snad deset kroků, když František uslyšel svist letícího granátu. Sotva dva metry od ohně měl Łukasz svou díru. Každý takovou měl. František vyletěl jako pružina, a ještě než zapadl do kamarádova dolíku, zařval: „Lukáši!”  Łukasz se ani neohlédl. František se schoulil až na dno. S dlaněmi na uších, s hlavou mezi koleny, napjatý jako struna čekal.
Tu se s ním země zhoupla jako lodička v lunaparku. Pak už nic.

Pohnul se a setřásl z hlavy hlínu a prach. V uších mu pronikavě zvonilo, ale jeho celé tělo se uvolnilo a on pocítil rozkoš, jakou muž pozná jen ve chvíli vrcholu. Radost z nově počatého života. Pohlédl vzhůru. Přes okraje jámy visela stébla prachem ztmavlé trávy. Chvíli na ni hleděl a obdivoval se jí. Otevřel dlaně před očima a prohlížel si je. Pak k němu proniklo ržání.

Kde se tady vzal kůň? Zvedl se a opřel o stěnu jámy. Dvůr byl vymeten, špalky se odkutálely k poraženému plotu. Po ohništi zůstalo jen černé kolečko.

Uprostřed ležel člověk, údy rozhozené do všech stran. Naříkal vysokým, pisklavým hláskem, tak nepodobným jeho obvyklému basu. „Moje dzieci, moje dzieci,” opakoval pořád dokola. „Moje dzieci,” nic víc.

Strýc František se zachytil chomáčů trávy a vylezl z jámy. Zůstal ležet a oddychoval. Pak se na všech čtyřech vydal ke kamarádovi. Než k němu dolezl, hlásek utichl. Łukasz se malýma, dětsky bezradnýma očima díval na hromádku střev vedle sebe. Jako by se omlouval za tu spoušť.

Strýc se nad ním sklonil a ta očička mu zatlačil.

„Los los!” řval kapitán Gawron. Stál nad Františkem a jezdeckým bičíkem si šlehal po holínkách. S kamarády sebrali to, co z Łukasze zbylo, v zeleninové zahrádce vykopali hrob a uložili jej tam. Gawron byl Slezan jako oni, ale mluvil, či spíš křičel, jen německy.
František ze svých zásob připravil vaječinu a žitnou kávu pro Gawrona. Ten nejdřív přičichl ke kávě, ušklíbl se, ale vaječinu přijal a ohryzek mu na vychrtlém krku poskočil. Pokynul Františkovi, ať si přisedne, a nandal mu na talíř polovici své opožděné snídaně. František poděkoval a po krátkém zaváhání vylovil z pouzdra své gazmasky skývu chleba. Rozlomil ji a polovičku položil vedle kapitánova talíře. Namáčel svůj chléb do horkého oleje a důkladně žvýkal.
Nakonec talíř kůrkou vyleštil, odsunul jej na okraj stolu a podíval se na Gawrona. Kapitán přikývl. Strýc vytáhl z kapsy kabátu svou šachovou soupravu, rozložil ji na stole a nabídl kapitánovi obě zavřené dlaně. Kapitán na jednu klepl bičíkem. Na strýce připadly bílé.

Když František své figurky pozdě odpoledne sbíral, kapitán na něj blahosklonně shlížel, kouřil ukořistěnou francouzskou cigaretu a bičíkem si šlehal po holínce. Strýc figurky z lipového dřeva ukládal jednu po druhé do plátěného pytlíčku, přidal i šachovnici.

 Kapitán mu podal krabičku cigaret. Strýc František zavrtěl hlavou. Gawron se zachmuřil.
„Nekouřím,” řekl František.
„Ach sooo,” protáhl kapitán Gawron a strčil krabičku do kapsy kalhot. Položil dlaň na strýcovo rameno a odprovodil jej ke dveřím.
„Gute Nacht, Herr Hauptmann,“ řekl strýc František.
„Gute Nacht,“ řekl kapitán, a pak dodal: „Franz!“
To bylo poprvé, kdy Gawron někoho oslovil křestním jménem.

Ve chvíli, kdy procházel kolem Łukaszova hrobu, sáhl do kapsy, dřepl si, a do čerstvé hlíny zasadil olověnou figurku pěšáka. František nikdy nepochopil, proč Łukasz ty šachy všude s sebou vláčel. Muselo to vážit snad dvě kila. František našel jen tuto jedinou.

Dałeś mu wygrać?
“To víš, že jo,” zašeptal strýc František.
To dobrze.
František do hlíny rozehřáté odpoledním sluncem otiskl svou dlaň.

 

­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­

Jeho nová britská uniforma se mu docela líbila. Konečně se zbavil té šedozelené, kterou mu v zajateckém táboře nechali, i když se už skoro rozpadala. „Good day!“ a: „Hallo!“ odpovídal kolemjdoucím.

Tu mu někdo zastoupil cestu. František si prohlédl jeho kalhoty, pak sako s metály, a nakonec jmenovku. Ten člověk tam stál mírně rozkročen, s rukama za zády, s bičíkem pod paží.

„Herr Hauptmaaann?“ protáhl František a jeho ústa zůstala otevřená.

„Major Gawron,“ odpověděl muž. Mejdžr Gawron.

Pak si bičíkem šlehl po holínce a vzal Františka kolem ramen.

„Let’s go!“ řekl, a už táhl strýce Františka do nejbližšího pubu.

 

 „Takže vy jste byl po celou tu dobu anglickým…“ řekl v jedné chvíli František.

Gawron přikývl.

„A poznal jsi něco?“ řekl.

„Sakra, dyť vy jste byl horší než ti oficíři z rajchu!“

„O to šlo, kamaráde, o to šlo,“ řekl Gawron a kývl na číšníka. Ten přispěchal s šachovnicí.

 

„Zahrajem si?“ řekl major Gawron, položil bičík na stůl, vybral dvě figurky a natáhl k Františkovi obě zavřené dlaně. František sáhl po majorově bičíku a klepl jej do hřbetu jedné ruky. Na strýce připadly bílé.

 

Dasz mu wygrać?

„A měl bych?“ zašeptal František.

Już nie trzeba.

Major Gawron zvedl hlavu od šachovnice.

„Řekl jsi něco?“

 

„Šachmat,“ řekl František a vstal.

Vzal z háku na stěně svou čepici, nasadil si ji a zeširoka, na způsob anglických vojáků zasalutoval:

„Good night, Sir.“

Gawron na něj pohleděl, pak vstal, podal mu ruku a řekl:

„Dobrou noc, Františku.“

 

František kráčel ke dveřím a major Gawron se  pohupoval  na židli. Jezdeckým bičíkem si zlehounka šlehal po holínce.

Borůvky

komentáře 2

Na apelplacu v Těšíně

Strýc František stál na apelplacu v Těšíně.
Ich schwöre bei Gott diesen heiligen Eid, ozývalo se z ampliónů pod šedivým nebem a stejně ponurý dav ve svátečních uniformách Wehrmachtu přísahal:
Ich schwöre…
Strýc cítil, jak mu za límec stéká jedna kapka za druhou. Lechtalo ho to, ale neodvážil se pohnout. Zatékalo mu i do rukávu vztyčené pravice.
Ich schwöre, opakoval i kluk vedle něj.
„A jo vas srum,“ řekl tiše, ale zřetelně strýc po naszymu. Soused sebou cukl, dále však hleděl před sebe.
…als tapferer Soldat bereit sein will, hřmělo náměstím.
„a při nejbližší příležitosti…“ pokračoval strýc česky.
…jederzeit für diesen Eid mein Leben einzusetzen.
„vám zdrhnu!“

Kééért… um! Zařvaly amplióny. Cvak cvak, odpověděly stovky podpatků. Strýc si olízl slaný déšť ze rtu. „Při nejbližší příležitosti, volové!“

V Normandii seděl onoho dusného letního rána v betonovém bunkru na pobřeží a nudil se. Vítr od moře přinášel vůni jódu a řas až k němu, bylo teplo a klid. Uspávalo jej to. Stará zrezivělá puška mu stála mezi koleny, plechové pouzdro na gazmasku měl vedle sebe na zemi. Sahal do ní a vytahoval kousky chleba. Žvýkal a občas se koukl průzorem na vodu a myslel na to, jak to zaonačit, aby se zase mohl vykoupat. Mezi minami a zátarasy. Právě to nebezpečí a zákazy ho nutily na to pořád myslet. Josef seděl u stěny naproti a spal. Brada na prsou, helma mu zakrývala celou tvář. Strýc se podíval na vlnky, potom dál, kde se hladina zdála být hladká jako sklo, a pak až k obzoru, kde moře v oparu splývalo s oblohou. Den po dni, týden po týdnu nerozčeřilo nic povrch zakázaných vod. Co je tam, za tou bílou, nezřetelnou čarou?

Vytáhl ještě jeden žvanec a uhnětl z něj kuličku. Nebyl opravdu hladový. Téměř každou noc chodil na rozkaz hauptmana k okolním sedlákům na kšefty. S Josefem. Za pytle se šunkou, sýrem či máslem dostával od šéfa chleba, někdy i něco z těch pytlů. Hauptman to posílal paničce a dětičkám do rajchu. Jen spánku bylo málo.

Přiložil chlebovou kuličku k ústům, ale ruka se zastavila a ústa zůstala otevřená. Světlý pruh na obzoru zešedivěl. Pohlédl na oblohu nad ním, ale nezeznamenal na ní žádnou změnu. Bouře to nebyla. Zvedl se a popošel k průzoru. Tmavý pruh mezitím zčernal a rozšířil se. Od západu až na východ. Opřel se o beton a pozoroval jej. A pak, když se ten tmavý pruh začal drobit na kousky a ty skvrny postupně získávaly obrysy, začal tušit to, co všichni na normandském pobřeží pokládali za nemožné: „Invaze,“ vyšeptal. Odkašlal si a vykřikl: „Josef, už sum tu, Josef, i n v a z é,“ ale kamarád se nehýbal. Mrštil po něm kuličkou chleba, ale Josef jen mávl rukou jako by odháněl mouchu a pochrupoval dál. František do něj šťouchal pažbou pušky a křičel pořád dokola: „Josef, invaze!“

Když se Josef konečně probral, na moři už vyrostlo město.

Z pekla, jaké se rozpoutalo na celém pobřeží, vnímali jen část. Jedna z bitevních lodí si je našla a zastřílela se do skály tak metr pod jejich bunkrem. Výbuchy otřásaly jejich úkrytem, bylo jim jak na rozbouřeném moři. Potáceli se od stěny ke stěně, házelo to jimi jako pingpongovým míčkem v krabici od bot. Řev explozí splýval v jeden hluk, táhlý a přerušovaný jen výbuchy granátů, dopadajících těsně pod jejich střílny. Přestali vidět vše kolem sebe, nemysleli na to, jak přežít, ani jak se bránit či utéct. Jejich smysly byly zaměstnány jen jedinou potřebou: Vzduch! Škrtil je čpějící pach spálených výbušnin. Podlaha byla brzy pokryta čmouhami zvratků.

Jak dlouho to trvalo? Minutu? Hodinu? Celý den?
A pak najednou ticho. Granáty dopadaly jinam. Exploze, výstřely, svištění kulek a střepin a práce motorů je obklopovaly, ale ve srování s tím, co právě skončilo, to bylo jak rajské ticho. I vzduch se pročistil.

František uslyšel telefon. Zřejmě zvonil po celou dobu. Zvedl se ze země, překročil Josefa a uchopil sluchátko. Chvíli naslouchal, a když se jeho pořád ještě rozvířené oči zastavily na Josefovi, znaveně, ale zřetelně a beze zlosti řekl: „Jo vas srum…“

Pak si přehodil pušku přes rameno, sehnul se k Josefovi a začal ho prohlížet. Josef byl v bezvědomí. Úlomek šrapnelu mu hladce pod kolenem uřízl nohu. Podvázal mu ji, zvedl a přehodil si ho přes rameno. Tak, jak to dělával na poli s pytli plnými brambor. Vyšel ven. Sluchátko se houpalo a někdo volal: „Waaas? Waaas? Co říkáš?
Zastavil se až v britském zajetí.

O mnoho let později jsme byli zase jednou pozdním létem na Ježánkách. Beskydy jsou plné borůvek, jen vědět kde rostou ty nejlepší. Pak se dají česat i hřebenem. Na to byl strýc František vyhlášený specialista. U nohy kýbl, v ruce hřeben a ve tváři zarputilý výraz, dělal dojem středověkého rytíře, jdoucího za svatým grálem. Nebo koncentrovaného šachisty, kterým koneckonců byl. Ve sbírání borůvek a v šachu porazil každého z nás. Jako ostatně ve všem, kde byla potřebná pevná vůle.
Tetička Klára šla v těsném sledu za ním. Občas jí odstoupil své místečko, ale ona vyžadovala, aby jí pomohl, aby ji litoval, aby si s ní šel sednout do stínu, nebo naopak, aby sbíral rychleji, protože slunce se chýlí k západu, jak říkala. Nakonec začala nahlížet do jeho nádoby a kritizovat. I když měl strýc nasbíráno nejvíce z nás všech, co říkám, měl tolik, kolik my zbylí dohromady, teta Klára spokojená nebyla.
Když den skutečně skončil a my jsme v šeru přicházeli k chatě, postavili jsme své borůvky do trávy a zatímco já pumpoval, všichni ostatní se čvachtali v proudu chladné studniční vody. Strýc stál vedle svého vědra a s náznakem úsměvu nás pozoroval. Kde byly jeho myšlenky? Teta Klára pobíhala tu a tam, a nakonec se zastavila u něj. Podívala se do vědra, na strýce, pak zase do vědra a prohlásila: „Minule byl kýbl plný!“

Strýc se nepřestal usmívat ani ve chvíli, když se pootočil, rozmáchl pravou nohou a kýbl nakopl. Kýbl vyletěl vzhůru k nebi a půlkruhem dopadal na louku ve svahu. Kometa s modrým ocasem. Když to žuchlo, zazdálo se mi, že slyším: „Jo tě srum!“

„Co jsi řek?“ ptala se nejistě teta.
Strýc, svlečený do pasu, si pod proudem chladné vody chrochtal. Pumpoval jsem ze všech sil.

____________________________________________________________________
Děkuji dívence s přezdívkou Earthquake z Havířovského portálu za výzvu, abych napsal povídku o borůvkách.