Úvodní stránka

Dopis Tomáši Baťovi

Napsat komentář

Milý pane Baťa,

kamarád mi řek, že Vám můžu klidně napsat, že Vám to moje psaní bude spolehlivě doručeno, i když jste už nějakej ten rok na pravdě Boží. A že mám na to psaní pouhý dvě stránky, napíšu Vám jen to nejdůležitější. Třeba to, že můj táta byl taky švec.
On s tím řemeslem začal za poslední války. Do našeho městečka se tehdá nahrnula spousta vojáků a každej z nich měl na nohách ochozený holínky. Táta jim ty holínky spravoval. Švec byl táta dobrej a dveře se u něho netrhly.
Jenže pak válka skončila, vojáci odtáhli a vzali s sebou i svý holínky. Tátovi nic jinýho nezbylo, než propustit ty dva nebo tři dělníky, co je měl, a dílnu zavřít. Najal si dřevěnou budku, co v ní bejvala německá trafika, a tam se se svým krámem nastěhoval. Moc už toho neměl –  snad jen verpánek, gumu na podrážky, nějaký to kopyto a šicí stroj na kůži. A stejně v tý budce nebylo k hnutí. Když mu mí starší sourozenci nosili ve sklenici od okurek oběd, museli mu ho podávat okýnkem. Tak se stal z mistra obuvníka příštipkář.
Naši přemejšleli, proč k tátovi už žádný lidi nechoděj. Táta tvrdil, že to válka lidi zbídačila, že teď lidi musej chodit ve starejch škrpálech, nebo i bosky. Ale máma ho podezřívala, že jí něco zamlčuje, a snažila se tomu přijít na kloub. Rozhlížela se po lidech a zjistila, že obutí jsou. Kroutila nad tím hlavou a jednou se odvážila a nějakýho cizího pána na náměstí oslovila, odkud že má ty svý boty a kdo mu je spravuje. On byl velice ochotnej, síťovky s nákupem na lavičku odložil a jal se mámě vysvětlovat, jak to s těma botama dneska je. Mluvil o těch Vašich továrnách, vysvětloval jí, jak u Vás probíhá výroba obuvi. Vykládal, že u Vás se boty nešijou, ale jaksi na běžících pásech montujou, asi tak, jak auta v Detroitu, že nikdo z Vašich dělníků neumí ušít botu celou, že každej z nich od mládí až do penze třeba jenom zatlouká do pravýho podpatku hřebíky, nebo připevňuje na levý botě jazyk, a že lidi z tý jednotvárný práce šílej. Ještě tvrdil, že ty montážní pásy, co u nich dřou šílenci, denně chrlí tisíce bot, a že kvůli tomu, že jsou jen tak narychlo spíchnutý, nevydržej vůbec nic a lidem, co je nosí, deformují nejen chodidla, ony taky křiví nohy do o a ohejbaj páteř do stran, z čehož pak lidi mívaj strašný bolesti a nemůžou spát jinak než vsedě.
Čím dýl promlouval, tím byla jeho řeč plamennější, on vykřikoval, že dělníky vykořisťujete, že ti chudáci úpí, jak po nich šlapete, a aby to bylo názornější, vytáh ze síťovky okurku a tam na tom náměstí ji rozšlapal. Když pak vykládal, že Vy ty chudáky ani vydechnout nenecháte, že je přímo dusíte, tak chytil oba konce šály, co ji měl omotanou kolem krku, a začal sám sebe škrtit. Hrozně při tom chrčel a lidi se shlukovali a máma se styděla a dostala z toho člověka strach a pokusila se mu utéct, ale on si ji přidržel za klopu a ještě jí pověděl, že ty mizerný boty jsou přirozeně velice levný, a proto je lidi kupujou a nedbaj na výstrahy odborníků. Tím pádem mají všichni poctiví ševci po práci a je s nimi ámen. Nakonec zved ukazováček a jakoby slavnostně prohlásil, že se Vám ty fabriky musej vzít.
Když táta toho dne svoji budku zavřel a vrátil se domů, máma mu na večeři podstrkovala to nejlepší, co doma měla, to aby ho správně naladila a aby ji vyslech, páč on v těch dnech bejval hrozně nervózní a snadno vybouch. A táta byl velice dojatej, on celej zjihnul, a jak se máma kolem něho točila, tak po ní od talíře pokukoval, a když oběma rukama trhal chleba a strkal si kousky do úst, horlivě přikyvoval tomu, co mu o výrobě v baťovskejch továrnách vykládala, on je už znal a věděl, v čem podnikáte, vždyť to byl jeho obor. Ale jen co přešla na to tejrání, tak s tím přikyvováním přestal. Udiveně se na ni díval, a když zmínila, že ty baťovky nic nevydržej, a že jsou prostě špatný, přestal jíst, chleba i  lžíci položil na stůl a vstal. Nám, co jsme seděli kolem stolu, rukou naznačil, ať zůstaneme sedět a vyšel ze dveří. Koukali jsme za ním z okna – šel ke svý dřevěný budce.
Po chvíli se vrátil. Pod paží držel botu. Sed si ke stolu, odsunul od sebe talíř i lžíci, ukázal nám tu botu a zeptal se, jestli na ní vidíme něco zvláštního. My jsme na ni zírali a nic jsme neviděli, byla to obyčejná ošmajdaná bota, co mu ji někdo dal do opravy. Táta  nosem prudce nasál vzduch, to jak se vzrušil, že jsme ignoranti a něco naprosto zřejmýho nevidíme. Ještě jednou nás vyzval, ať se pořádně podíváme, a my jsme se dívali a pořád nic neviděli. To ho už opravdu namíchlo, on se zase zhluboka nadech a zved tu botu nad hlavu. Vylekali jsme se, že nás za naši nevědomost praští, a on tou botou skutečně praštil, ale do stolu, až talíř a lžíce poskočily a na ubrusu zůstal otisknutej vzorek podrážky.
Byli jsme zděšením bez řeči, ale on na to nedbal, chytal tu botu za špici a svejma silnejma prstama zkoušel odchlípnout podrážku. Na okraj tý podrážky tlačil tak silně, že mu palec pod nehtem zbělel. Zbytek boty byl celej roztřepanej, špičky okopaný, švy na hodně místech popukaný a místo tkaniček trčely z dírek jenom špagátky. Podrážka však držela a pod tátovýma silnejma prstama nepovolila ani milimetr, jako by ji den předtím přilepil dobrým lepidlem a ještě navoskovanou dratví přišil. Táta těch pokusů o odtržení podrážky zanechal, chytil tu botu za patu a začal s ní mlátit do okraje stolu. Po každý ráně prohlásil: „Tak tohle je bota od Bati!“ Nakonec ji opatrně položil na podlahu a chvíli se tam na ni obdivně díval. Jako by to nebyl starej škrpál, ale zlatej Popelčin střevíček.
Máma mu k tý večeři udělala ještě lívanec s marmeládou. Ona vytušila, že se už rozhod, ale že potřebuje málo, možná jen ten lívanec, aby svý rozhodnutí vyslovil nahlas. A on jí při jídle skutečně řek, ale jen tak na půl úst, protože žvejkal ten lívanec s marmeládou, že se poohlídne po jiný práci. A máma si oddychla.
Z táty se stal havíř, a i když v tomhle svým novým povolání bejval hodně potlučenej a zaprášil si plíce, nikdy si nestěžoval, že ztratil svoji dílnu, kde se tak nanejvejš moh šídlem píchnout do prstu. Táta totiž uměl prohrávat. Do konce života pak míval takovou skládací dílničku, malou skříňku s nejnezbytnějším nářadím a materiálem, a taky ukrytým verpánkem, co se dala proměnit v něco jako komodu. Ať už jsme se v životě stěhovali kamkoliv, všude ji s sebou vláčel. Doma ji schovával v rohu obýváku pod ubrus, a když mu bejvalo zle a měl chmurnou náladu, tak ten ubrus sundával, dílničku rozkládal a rodině a známejm spravoval boty. Táta si v tom rohu na verpánku, s botou mezi stehnama, shrbenej v kuželi lampy, co ji tam měl jen pro tyhle účely, pobrukoval. Do podrážky zatloukal floky a někdy si cosi pro sebe povídal a při tom se usmíval. Bylo na něm vidět, že teprve na verpánku je ve svým živlu a šťastnej.
Mějte se fajn tam, kde jste, a pozdravujte mi andělíčky. Vzkažte jim, že by mohli trochu míň zpívat álelujá, a více si všímat lidí tady na Zemi. Třeba těch, co schválně vyráběj šmejd, a nikdo je za to netrestá. Ale to už je docela jiný téma.
S úctou Váš
Zdislav Wegner

Advertisements

Exorcista

Napsat komentář

Když se jim narodilo dítě, byl už v důchodu. Manželka učila angličtinu a o domácnost a dcerušku se staral on. Domácí práci zvládal levou rukou a dceru vychovával tak, že ji měl pořád u sebe – ve své pracovně jí postavil do rohu maličký psací stůl a regál na hračky a knížky. Když pracoval, ona tam ve svém koutku seděla a ‘vychovávala’ své panenky. Na svůj stoleček jim postavila stoleček ještě menší, postýlku a skříňky, oblékala je a svlékala, dávala spát a krmila je, tak, jak to dělal táta s ní.

Otec se na stará kolena dal do spekulací na burze. Vlastně na burzách – když on něco dělal, tak naplno. Měl tam hotovou kancelář jako ti experti v bankách, na několika obrazovkách sledoval dění na trzích cenných papírů, telefon i internet měl na paušál, a tak od rána do noci žhavil dráty. Občas vyhrával, a to se pak radoval, holku bral do náručí a tancoval s ní po pokoji a zpíval s ní francouzské a rumunské písničky.

Ale stávalo se, že mu štěstí nepřálo. A to pak zuřil a smutnil, ale jelikož si předsevzal, že dcera bude jiná než on, neodvažoval se nadávat. Ale on už byl taková bouřlivá povaha a to neštěstí musel vyplivnout, shodit to břímě, aby byl zase volný a s čistou hlavou dokázal hrát další kolo své hry.
A tak si přece jenom zanadával – šťavnatě a hrozně.
Ale rumunsky – dítě jeho rodnému jazyku nerozumělo.

Malá Alice se v takových chvílích v koutku hrbila a něco šeptala svým panenkám.

Jednoho léta se otec rozhodl, že své rodince ukáže, kde vyrůstal. Naložili auto a jeli.
Ubytovali se ve starém, popínavými růžemi porostlém hotýlku v Transylvánských Alpách. Hotel byl obklopen vzrostlými stromy a keři. Všude ticho, žádný hukot dálnic, vzduch křišťálově čistý. Spali jako by je do vody hodil. Teprve za svítání je budil řev ptáků v zahradách.

Jednou odpočívali po vydatném obědě v restauraci hotelu, kde se na tlustých kobercích neslyšně pohybovali číšníci, a otec se v dobré náladě z vydařeného výletu své dcerušky zeptal, chtěla-li by něco sladkého. Samozřejmě chtěla zmrzlinu, a to vanilkovou s oříšky. Otec přivolal číšníka a rumunsky mu vysvětloval, co by si dcera přála.
Vanilková nebyla. Ani s oříšky nebo bez. Zmrzlinu vůbec nevedli. Byl to holt nóbl hotel.
Táta to dcerce vysvětlil, ale ta se nedala, dupla nožkou a rozkřičela se, že chce zmrzlinu.
Číšník francouzky uměl, ale rozuměl by i tak, takže se jen ukláněl a omlouval.

Tu začala dceruška nadávat rumunsky. Šťavnatě a se vším všudy, tak, jak to slýchávala od otce. I s důrazy na správných místech, s oplzlým přízvukem, celou duší i tělem ze sebe chrlila ty nejohavnější nadávky, jaké dovede stvořit jen lid v horách, kde sídlil ponurý hrabě. Kletby to byly sprosté a rouhavé, z nichž ta nejnevinnější tvrdila něco o znásilnění Panenky Marie.

Číšník stál jako solný sloup, otec zbledl a nebyl schopen slova. Celý sál se obrátil k nim a naslouchal. V očích hostů se zračilo zděšení. Na těch otcových kletbách bylo to zvláštní, že se ani jedno slůvko neopakolo dvakrát. Přesto ta šňůra ohavností trvala minuty, a teprve když se personál začal srocovat u dveří a cosi vykřikovat, se otec vzpamatoval, konečně pochopil, co se děje, a hlavně odkud to ta jeho něžná ratolest má. Skočil po ní, strhl ji k sobě a přikryl jí ústa dlaní. A pak ji už táhl ke dveřím, nesl ji v náručí s dlaní na ústech, spěchal po schodech do jejich apartmá a personál před nimi prchal.

Zaměstnanci poslali k řediteli delegaci s ultimátem. Ne, nežádali vystěhování těch lidí – požadovali, aby byl z vesnice povolán místní farář, jenž byl ve svém vedlejším povolání exorcista. Ředitel se ošíval, byl světa znalý a na pověry nedal, ale jelikož je košile bližší než kabát, pro toho klerika poslal.

Ten chlapík dorazil stejným autem. Přivedli jej před dveře hostů z Francie, k nohám mu postavili kufřík s jeho věcmi a nechali jej tak.

Můj známý byl velice výřečný muž. Navíc se mu na té burze opravdu dařilo, a tak se s panem farářem dohodl. Farář přijal dar na opravu kostela a vyhánění ďábla se scvrklo na pokropení hlavičky už zase tichého dítěte svěcenou vodou. Její otec byl poloviční, ale nepraktikující žid, takže mu ta kapka studené vody nevadila. Trochu sebou cuknul teprve ve chvíli, když pan farář udělal dcerce na čele malinkatý křížek.
Ale hned na to zapomněl.

Věčná milenka

Napsat komentář

Vwčná milenka

Vwčná milenka

Jen co se vlak rozjel, někdo otevřel dveře mého kupé a šouravě vstoupil. Spolu s ním se dovnitř vedral závan podzimního chladu. „Zavřete ty..!“ chtělo se mi vykřiknout, ale pohled na toho člověka mne zarazil. Hříva bílých vlasů, malinko skloněná postava v teplém, dlouhém kabátě, v ruce kožený kufřík. Rozpačitě se rozhlížel, skoro jako vetřelec. Ukázal jsem na místo naproti a stejným pohybem jsem odložil noviny, vstal a vzal mu z ruky kufřík. Usadil se pod svým zavazadlem, opřel, a pečlivě si velkým, staromódním kapesníkem leštil zpocené brýle. Snad čekal, až se namožené srdce uklidní.

Nad okrajem novin jsem zachytil jeho pohled. Uhnul očima a zahleděl se do houstnoucí tmy za oknem. Mžilo a kapky zanechávaly na skle dlouhé čmouhy. Moc toho vidět nemohl. Snad ani nechtěl – jeho myšlenky byly zřejmě pořád tam, odkud odjížděl; tvář sebou občas škubla, ústa se usmála, aby hned strnula v napjaté vážnosti. Po chvíli potřásl hlavou a obrátil se ke mně.
„Ehm,“ odkašlal si, a když jsem na něj pohlédl, usmál se a podal mi ruku.
„Matouš,“ řekl, „to je příjmení.“
Nezbývalo mi, než mu tu ruku stisknout.
„Werner,“ řekl jsem. „Taky příjmení.“

Sáhl do kapsy a vytáhl digitální fotoaparát. Pohrával si s ním. Skla jeho brýlí odrážela barvy obrázků, které si na displeji prohlížel. Cosi si pobrukoval, tu spokojeně, tu nazlobeně, sem tam se vyplašeně kolem sebe rozhlédl, ale když se ujistil, že tam jsem pořád jenom já, zahloubán do novin, vracel se ke svým obrázkům.

Přestal si hrát. Už nezměňoval obrázky – zíral na jeden jediný. Jeho tvář se čím dál více chmuřila, hlava se skláněla nad fotoaparátem, vlasy mu padaly do očí, jak se celý nahrbil. Když se předklonil ještě víc, pocítil jsem nepokoj, že se mi ten člověk sesype na podlahu. Uvědomil jsem si, že nevím, jak se uděluje první pomoc, tím méně, že nemám ponětí, co tomu člověku je. Podíval jsem se ke dveřím, ale nikdo na chodbičce nestál, ani průvodčí vagónem neprocházel.
„Pane,” řekl jsem a natáhl jsem k němu ruku, ale on se prudce napřímil, vytáhl z náprsní kapsy svůj velký kapesník, rozhrnul si vlasy a ukryl se za ním. Za hodnou chvíli se vynořil, kapesník vložil na původní místo, a teprve pak se na mne podíval. Provinile se usmál. Roztáhl jsem před sebou plachtu novin.

„Pane Wernere,” uslyšel jsem jeho tichý hlas. Tentokrát jsem netoužil po konverzaci. Já si povídám rád, ale když ten starý pán vkročil do kupé, zdál se mi tak všední, jako toto počasí, jako tenhle vlak, jako ti všichni, které zde denně potkávám. O čem s ním mluvit? Jak rostou ředkvičky v zahrádce? Nebo jak bolí revma?
Položil jsem si noviny na kolena. Projížděli jsme stanicí a blikající lampy na něj vrhaly světlo i stíny. Díval se na mne svýma modrýma očima a mlčel. Jeho tvář se mi už nezdála tak všední, cosi mne v ní zaujalo, něco známého, co jsem důvěrně znal, a přesto jsem to nedovedl zařadit. Rysy jeho tváře se zdály vyprávět sáhodlouhé příběhy, ale já v té chvíli nevěděl, jaké.
„Taky fotíte?” řekl a pozvedl svůj aparát.
Fotoaparát a Matouš, to mi něco říkalo. Snad ne Ten Matouš?
„Vy jste…” vydechl jsem.

Už si zase hrál se svým aparátem.
„Ano,” řekl a ušklíbl se. Změnil pár obrázků, než pokračoval: „Viděl jste něco ode mne?”
„Jistě, viděl.”
„Ve které galerii?“
„My nechodíme do galerií,” řekl jsem.
Muž malinko pozvedl obočí.
„Manželka nemůže dlouho stát.”
Přikývl.
„Ale máme vaše album!”
„Které?”
„Já na titulky moc nejsem,” odpověděl jsem, „ale před očima mám každou z těch fotografií!”
„Kterou například?” Pohyb jeho prstů ustal.

„Tu ženu, co brzy ráno trhá v zahradě růže. Jak jí rosa zmáčela noční košili.”
„Hm. A to je vše, co jste tam viděl?” protáhl.
„No, manželka ještě říkala, že ta žena je blázen, že si uhoní zápal plic,” pípl jsem.
„Aha. Ale co si myslíte vy?” rýpl ukazováčkem do vzduchu.
„Já…”
„No?”
„Já měl dojem, že ona necítí chlad ani mokro, že jí nevadí zablácené bačkory.”
„Tak aspoň něco. A dál?”
Když jsem mlčel, podíval se na mne horní částí svých multifokálních brýlí a potřásl hlavou jako učitel nad hloupým žákem.
„Pak tam byly ještě jiné fotografie…”
„Ne ne,” skočil mi do řeči, „v téhle fotce, bylo tam ještě něco?”
Nadýchl jsem se a řekl:
„Víte, mně se zdálo…”
„No, jen to řekněte!” vystrčil na mne bradu.
„…mně se ta žena zdála taková, jak bych to řek, jako kdyby v ní byly všechny ženy, co jsem je kdy potkal i nepotkal!” vyhrkl jsem.

„Ach,” řekl a položil si aparát na klín, „všechny ženy?”
„Třeba Eva.”
„Eva je vaše manželka?”
„Myslím Evu, pramáti. A taky tam byla Sára, a Ester, a snad i mladičká Panenka Marie, nebo třeba Johanka z Arku,” vychrlil jsem jedním dechem a trnul, že se ten muž rozchechtá. Ale on se na mne díval velikýma očima.
„Moje paní v té fotce taky byla, i máma, moje sestry a tak,” pokračoval jsem tedy, „bylo to takové zosobnění všeho ženského. Ona měla v sobě něco, co jen ženy mohou mít, co se pouhým slovem uchopit nedá, něco, čemu Němci říkají ‘das gewisse Etwas’. Rozumíte mi?”
„Snad jo,” řekl. Pokyvoval hlavou a brumlal si: “Das gewisse Etwas? To jsou mi novoty!”

„Ještě jednu věc jsem na té fotografii viděl. Teda neviděl, takhle; jak se ta žena skláněla, aby si přivoněla k těm růžím, tak se mi zdálo, že já ty růže taky cítím. Řek jsem to ženě; i ona je cítila, byl jich plný dům!”
„To je zajímavé,” řekl po chvíli. „Však já vždycky povídal, že umělecké dílo má lidi inspirovat, ne manipulovat, má pouze člověka popíchnout, nastartovat ho do vlastního letu, ať už si pak letí kamkoliv. A pokud ten dotyčný divák, čtenář nebo posluchač není úplný pitomec, tak se to i někdy podaří.”
Uchechtl se:
„No a hlavně by to měl umět ten umělec. Takže když něco takového slyším, jako třeba teď od vás, tak mi to to moje staré ego malinko zahřeje.”
„Vy všechno přenecháváte jen naší představivosti? Sám od sebe nechcete někdy něco říct? Něco osobního?” řekl jsem.
Zasmál se:
„Ale ano, kdo by to nechtěl? Někteří umělci do svých děl vkládají svá osobní poselství. Je v tom touha po nesmrtelnosti, stará jako lidstvo samo. Člověk chce po sobě něco zanechat, co by za něj mluvilo dál, po celé věky, i když už po něm samotném nezůstane ani prach.”

„A v případě téhle jedné fotografie?” pokusil jsem se. „U ní jste taky chtěl něco osobního říct?”
Pousmál se.
„Vždyť ta fotka má dobrých padesát let! Řekl byste, že ta modelka je dnes v domově důchodců? A že je jí přes sedmdesát?” Hlava se mu chvěla. „Co já vím, co já si tehdá myslel.”
Podíval se na displej aparátu na svém klíně a zachmuřil se:
„Takové myšlenky, na kterých nám opravdu záleží, se stejně předat nepodaří.”
„Mistře, vždyť vy jste nejlepší. Co by za to jiní dali, kdyby se vám aspoň přiblížili! Nestačí vám to? Co byste ještě chtěl?”
Pan profesor se ke mně naklonil a oči se mu zúžily. Bylo v nich, a v jeho ohnutém spodním rtu, tolik pohrdání sebou samým a tolik zármutku, kolik se tam jen dalo vtěsnat.

„Pane,” řekl, „já fotím odmalička. Táta mi koupil takovej malej bakeliťák, pionýr jsme mu říkali, na film šest krát šest, to když jsi zapomněl přetočit film, tak jsi na fotce měl ‘duchy’, a to já měl často, protože jsem fotil dřív, než jsem si doved přečíst číslo snímku. Víte, to tam bylo takový malý kulatý okýnko a člověk to čet přímo vzadu na filmu, jo, a vyvolávat jsem si to musel taky sám; vývojka, voda, ustalovač, voda, dokázal bych to se zavázanýma očima dodnes. A pak jsem dostal najednou leicu, a čím dál tím lepší foťáky, to jak mi fotky tiskli a dávali na výstavy, pane, já měl doma snad nejvybavenější laboratoř v republice!” Odmlčel se, ale pořád rozčileně oddychoval.
„Lidi mě možná chválí, a to mě těší, ale stejně mě pořád něco žere, už jako klukovi mi to nedalo spát. Já mám totiž svoje vlastní představy, co by má fotka měla lidem říkat. Ale stejně jako tehdá, před šedesáti lety, se cítím bezmocný. Nemyslím, že chci příliš mnoho. Jen to, aby aspoň v jednom jediným případě můj snímek vyjádřil přesně, ale úplně přesně to, co vidím já. Kdepak, nemyslete si, nevidím lidem nad hlavou svatozář, nebo mezi stromy víly a tak. Ne! Víte co, já vám to řeknu, jste duše vnímavá, vždyť s tou ženskou v ranní rose, jak jste to řek, to bylo akorát.“

Vzal do ruky svou drahou digitální věcičku a nebezpečně s ní zamával.
„Já jednu holku nejdřív fotil tím mým pionýrem. Ne tu v tý rose, jinou. Tajně, jak to dělaj puberťáci. Vzrušovalo mě to, ale puberťáky vzrušuje kdejaká blbost. Pak jsem měl přestávku, a když jsme se setkali na vejšce, tak jsem ji zase kreslil. Kreslil jsem ji všude – na přednáškách, v ateliéru, kde jsme měli malovat něco jinýho, nebo jen tak doma z paměti. Na čem se dalo, i na okraji novin. A nakonec, když svolila, tak jsem ji fotil. Snad jen za ty študácký léta tisíckrát.” Kapesníkem jako prostěradlo si utíral zpocené čelo.

„A fotím ji dodnes. Já se s ní, pane, oženil. Lidi říkaj, že abych měl zadarmo modelku. Ale já ji miloval a já v ní viděl něco, co v ní snad nikdo nepostřeh. A pořád vidím. Takovýho něco, co není jenom ve tváři, co je taky ve vlasech, v pažích, v celým těle, v každým jejím pohybu, v úsměvu i zamračení, v pláči a ve smíchu, něco, co dělá, že já, starej revmatickej dědek kolem ní skotačím jako zajíček a jsem do ní pořád zamilovanej. Nekejvejte hlavou, tomu ještě rozumět nemůžete, poslouchejte, já s ní byl včera v kostele, a uprostřed kázání jsem jí musel říct, že ji miluju, já ji pozoroval takhle ze strany, tu křivku jejího profilu, ten úsměv a tu laskavost, já ji viděl jako tehdá, zamlada, když jsme stáli pod hvězdama na schodech před jejím domem a ona mi šimrala svýma řasama po tváři, pro mne byly najednou její šedivý vlasy kaštanový a kůže bez vrásek, já chtěl mít u sebe foťák a zachytit to teď, na místě, v tom kostele.
I když jsem věděl, že jsem to už zkoušel tolikrát a jenom jsem kazil film.

Co já se kvůli tý mý utkvělý myšlence nahledal! Po celým světě jsem jezdil, abych to odkoukal od starejch mistrů, i v Paříži jsem byl a čuměl na tu Monu Lisu, ale nebyl jsem z toho chytrej. Co jsem se naseděl ve svý temný komoře, jaký možný i nemožný techniky jsem nevyzkoušel, nejrůznější aparáty jsem kupoval a půjčoval! A teď jsem si pořídil tuhle hračku, prokousal se návodem v angličtině, a když jsem to dnes ráno měl na nočním stolku, tak jsem neodolal, víte, já vám to klidně povím, teda jak jsme se milovali, tak já viděl, že teď, ano teď je to celý zase tady, mohutný jako řeka a tak jasný, že by to musel vidět každej, a já jí to řek, já ji uprosil, a ona svolila, ale prej že jenom obličej a bez blesku, a měla recht, nač taky blesk, však zářila jako polární záře, a já fotil a fotil…”

Tu se zastavil a zkřivil tvář. Odvrátil jsem se.
„Já blbec jsem se na výsledek nepodíval sám. V zápalu ‘boje’ jsme si to prohlíželi hned spolu. Jo. Pěkná hovadina z mý strany. Víte, co jsme tam viděli? No? Dovedete si to představit? Nic než starou utahanou ženskou, očividně po koitu.”
Hlasitě se vysmrkal a pak zašeptal:
„Hodinu jsem ji musel chlácholit, aby přestala plakat. Trapné. Víc než trapné. Tak je to,” přešel do spisovné češtiny. Ale nepřestával troubit do kapesníku.

„Mistře… řekl jsem, ale nenechal mne domluvit.
„A neříkejte mi, krucinálhimelhergot, mistře! Když nedovedu vyfotit tohle, tohle, co jsem už tolikrát těmahle očima viděl, tak jsem diletant, jo, neuměl, prachobyčejný nemehlo – a můžu dělat tak leda fotky do občanky.”
„…vy to ještě dokážete!”
Jeho ruka prudce zvedla aparát a pan profesor s ním začal zase šermovat:
„Chtěl bych, strašně, jenže nevím jak, a taky mi nezbejvá moc času!”

Jako na potvrzení svých slov se narovnal, povstal a trhnutím otevřel okno. Bylo dost široké a já si s úlekem uvědomil, že by se z něj pohodlně dostal. Ale byla to vrchní část, takže jsem své obavy zase zavrhl. Položil obě paže na rám spuštěného okna, hlavu vystrčil ven a nechal vítr, aby mu chladil rozpálené čelo a rval hřívu bílých vlasů.

A pak, dřív, než jsem tomu stačil zabránit, otevřel dlaň. Stříbrný aparát se chvíli vznášel podél vlaku, až zapadl mezi kamení náspu, kde zvedl obláček jisker.

Housličky tlusté Ann

Napsat komentář

Fred mne hodnou chvíli pozoroval svým jediným okem. Od chvíle, co mi šéf dal do rukou tyčku se značkou Stop a přikázal, ať si s ní stoupnu na okraj cesty, chodil s kyselým ksichtem a rýha nad kořenem nosu se mu prohloubila. Když se dostatečně vynadíval, opět se sklonil ke svému stroji. Udusával čerstvý asfalt na kousku silnice, co jsme ji flikovali. Nedůvěřoval mi, že ho včas upozorním na projíždějící náklaďáky. Ty kvůli takový prkotině jako já nezpomalí, tvrdil. Sám kdysi jezdíval na trase Perth – Canberra. Pot se mu řinul z tváře na prsa. Jako rodilý Australan dovolil muškám, ať ho šimrají po celém těle. Nekoušou, tak co, říkal mi. Vypomáhal si od nich jen věčně dýmající cigaretou v koutku úst.

Kolem se prohnal náklaďák. Řidič se na mne ze své výšky usmál, dokonce pustil volant a naznačil jakýsi taneček, plný dynamiky a šarmu. Marně jsem se ho snažil napodobit.

Fred vypnul udusávač, přistoupil ke mně a vytáhl balíček s tabákem.

„Stejně si myslím,“ řekl a olízl okraj cigaretového papírku, „že by tu Chamberleinovou měli pověsit.“ Věděl, že mě těmi svými rozumy maximálně štve, a přesto se rozhodl pokračovat v diskuzi přerušené před půlhodinou. Té ženské, co jsme se o ní bavili, sežral pes dingo novorozeně, když na dovolené v Alice Springs hrála s manželem tenis. Rituální vražda? psaly noviny.

„Co, pověsit? To myslíš vážně?“ řekl jsem.

Fred cigaretu dobalil a strčil si ji mezi zuby. Pak toho jointa zapálil a zhluboka vdechl nasládlý kouř.

„Jasně,“ odvětil. Šéf byl v nedohlednu.

„A důkazy?“ zeptal jsem se snad už podesáté.

„Takový je můj názor,” řekl a snažil se ze špičky jazyka odplivnout neviditelné vlákýnko tabáku. Nakonec ho seškrábl nehtem. Teď si ten nehet prohlížel a tvářil se vážně.

„Dost stupidní názor,” řekl jsem.

Dělal, jako že to přeslechl. Vrazil si cigaretu do koutku úst a odšoural se ke svému wackeru. Nastartoval ho a přidal plyn. Udusávač začal řvát, poskakovat a utloukat štěrk. Fred se k mé velké lítosti svým botám zručně vyhýbal.

Večer jsme nasedli do aut a jeli dobrých čtyřicet kilometrů k nejbližší hospodě. Říkalo se jí Post Tavern a já se tam kdysi pokoušel koupit poštovní známku. V té hospodě seděla pestrá směsice ze všech možných úřadů a ředitelství podniků, co jich v hlavním městě bylo, ale také lidí z farem či cest; jako jsme byli my dva s Fredem.

Na pódiu vyhrával kytarista, pak taky chlapík s bendžem, ještě jeden s basou, a stařík s houslemi. Hráli všemožné melodie; směs tak pestrou, jaké bylo jejich publikum. Snažili se, až se z nich pot lil proudem, ale v jejich hraní bylo víc nadšení než umění. Venku bylo pořád ke čtyřiceti. Všichni jsme po dlouhé minuty jen nasávali a mlčeli.

První pookřál Fred.

„Steve,“ zařval na jednoho chlapíka, „ten teřich ti zase povyrost!“

Steve se zásadně nepřel s nikým, kdo neovládal řečtinu. Jmenoval se vlastně Stavros a ve své samoobsluze prý dojídal veškeré zboží, jež prošlo záruční lhůtou. Ani se neohlédl – pouze nadmul tváře a do džbánu zanadával velice neklasickou řečtinou.

„Zbig, tobě už leze prdel opěradlem ven!“ informoval Fred dalšího. Sám vyžle, měl spadeno na tlusťochy. Ale když se k němu oslovený obrátil, dělal, že mínil někoho jiného. Ten Polák měl totiž silný nejen zadek.

„Neblbni, Frede, eště dostaneš od někoho přes hubu,“ varoval jsem ho. Takhle přišel už o jedno oko. A tím o řidičák na tahače.

K našemu stolu si přisedla Stavrosova sestra. Silná stejně jako její bratr; nohy jako válečky, tvář kulaťoučká, nos jako buchtička. Fred před ni šoupnul sklenici piva, i když věděl, že to nesmí; nebyla plnoletá. Ann ze sklenice usrkla a způsobně si utřela ústa. Fred se ušklíbl: „Pít neumíš, že? Tam u vás ženský chlastat nesměj, co?”

Lidé přicházeli a brzy v hospodě nebylo k hnutí. Muzika vyhrávala a pár hostů se pokusilo tancovat. Každý si poroučel nějakou tu svoji lidovou. Muzikanti melodii a rytmus většinou hádali podle toho, jak jim to chlapi i ženské předzpívávali. Dopadalo to dost špatně, a tak je provázel smích i kletby. Nakonec to někdo s hodně citlivýma ušima nevydržel a hodil po muzikantech džbánem. Džbán proletěl nad řadou stolů a půlkou pódia. Trefil starce s houslemi.

Lidé strnuli. Dívali se, jak se houslistovi po holé hlavě rozlila krev, jak mu housle vyklouzly z dlaní, jak se zvrátil a dopadl zády na podlahu z nehoblovaného dřeva.

Když ho odvezli, na zemi zůstaly pohozené housle. Nikdo netancoval, ani nezpíval, všichni jen tiše seděli. Mlčeli, ale ne kvůli tomu staříkovi, vždyť chlap na zádech zde nebyl žádnou zvláštností, ale proto, že bez houslí se nedalo hrát, ty držely melodii.

Ann se podívala na svého velkého bratra. Stavros přikývl. Vstala a vykročila k pódiu. Přistoupila k prázdné židli, postavila ji, a pak zvedla ze země housle. Zasunula si je pod bradu a malíčkem levé ruky přejela po strunách. Jednu přitáhla, druhou povolila, položila na ně smyčec a začala hrát. Pokračovala od místa, kde stařec přestal.

Zprvu hrála nesměle. Ale když na ni Stavros cosi řecky zavolal, přitlačila na smyčec a zahrála naplno. Ta tam byla její tloušťka, ty tam její nohy jako válečky! Sál utichl a naslouchal. Ann stejně lehce jako písně řecké hrála i italské a německé, polské a portugalské, srbské a makedonské, a lidi zpívali s houslemi, vstávali a tančili. Už nejen ty své národní; oni tančili a zpívali, nebo aspoň pobrukovali, kdeco. Když Ann zahrála i pár australských melodií, přidali se opravdu všichni a vřava dosáhla zenitu.

Tu náhle hrát přestala. Stála na pódiu s pažemi visícími podél těla – v jedné ruce housle, v druhé smyčec, a sál pomalu utichal. Čekala, až utichne docela. Když se tak stalo, pozvedla housle, nadýchla se a vrátila smyčec na struny.

Začala hrát tu kdekým zavrhovanou píseň, kritizovanou pro svůj až příliš lidový text a málo vznešenou melodii, kterou se však stejně zpívá a hraje všude – ať už na politických shromážděních, v hospodách, na pohřbech a na svatbách, u táboráku v buši, nebo doma u krbu. Zahrála Waltzing Matildu.

Lidé stáli a naslouchali, a zbylí hudebníci Ann jen tiše doprovázeli, jako by ji nechtěli vyplašit.

Když dohrála, nikdo se dlouho neodvážil pohnout. Ale pak se lidé naráz roztleskali tak, jako by tím chtěli zachránit něčí život. Uklonila se, odložila housličky, povolila smyčec, přidala ho k nástroji a kufřík zavřela. Pohladila jeho víko a vrátila se ke stolu.

Z opěradla židle vzala kabelku a koutkem oka pohlédla na vyjeveného Freda. Usmála se na něj a otočila se k východu. Při tom rukou zavadila o svou skoro plnou sklenici. Teplé pivo vyšplíchlo Fredovi na kalhoty. „Sorry,“ řekla.

Když vyšla z hospody zvané Post Tavern, kde se nedaly koupit známky, utřel si Fred kalhoty do ubrusu a vyběhl za ní.