Úvodní stránka

Chlapec ve žluté mikině

Napsat komentář

Magnolia

Magnolia

Když jsem na kole přijížděl k železničnímu přechodu, do uší mne udeřilo výstražné zvonění a současně mne oslepila oranžová světla. Zaklel jsem a seskočil z kola. Závora se zavřela a mezi čekajícími proklouzl štíhlý mladík asi tak osmnáctiletý, v nápadné žluté mikině. Než jej stačil někdo napomenout, podlezl závoru a rozběhl se přes koleje.
Z dáli do ranní mlhy zamrkalo Kyklopovo oko a rozezvučel se klakson.

Ten přechod je hned vedle zastávky linky číslo 18, co nejdříve projíždí podzemím Kolína, na náměstí Barbarossy se z těch tunelů vynořuje, proměňuje se z vagónů metra v tramvaj, která po pár kilometrech opouští město a vydává se přes pole a malá městečka, jako to mé, do Bonnu. Mladík doběhl na nástupiště, osmnáctka jej dohonila a přijela téměř současně s ním. Řidič zastavil se svou kabinkou vedle něj, otevřel okénko a zřejmě mu domlouval. Mladík energicky gestikuloval, a nakonec řidiči mávl do tváře, že ho má pustit dovnitř a jet, že spěchá na přednášky na univerzitě nebo kam.

Řidič sice okénko zavřel, ale dveře neotevřel a schválně ještě chvíli počkal, než se rozvážně rozjel. Bez mladíka. Mohl to udělat – tou dobou zde nikdo nevystupuje. Kluk sebral z lavičky poloprázdnou plechovku od piva a velkým obloukem ji za tramvají hodil. Plechovka se od vagónu odrazila a upadla někam mezi koleje. Na zadním okně po ní zůstal nažloutlý cákanec.

V Kolíně a okolí je pár takových přechodů. Ale ve městě, třeba nedaleko Unicenter, kam filmaři umístili příběh Kateřiny Blumové, závory nejsou. Zato na chodníku před přechodem k ostrůvkům uprostřed ulice, a ještě jednou u samotných kolejí tramvaje, stojí semafory jak na dálnici. Obrovské talíře, pulsující svou krvavě červenou výstrahu. Ty nikdo přehlédnout nemůže, snad ani barvoslepý. Ledaže je vidět nechce. Tam jsem nedávno jel v autě a před chladičem se mi zase mihla žlutá mikina. Radši jsem se za ní nedíval. Ani manželka; ta jen sykla a hleděla strnule před sebe.
„Nejradši bych tomu usmrkanci nařezal,“ ulevil jsem si po chvíli.
„V téhle zemi se děti bít nesmí,“ poznamenala žena.
„Vždyť by tohle mohl být náš syn!“
„Vlastní taky ne,“ doplnila.
„Škoda.“

Včera večer jsem se vracel z obchodu, co je po druhé straně trati. Nakoupil jsem tam nějaké desky a vezl je na kole domů. Dotlačil jsem náklad ke kolejím. Normálně bych to ještě pohodlně stihl – signál nezněl, závory otevřené, jen oranžová světla ožila a naznačovala, že se tramvaj někde v nedohlednu blíží. Bál jsem se, že mi náklad ze sedla sklouzne zrovna uprostřed kolejiště, a tak jsem zůstal stát.

Mžourám do šera večera. Nedaleko u zábradlí blikají jakési lampičky, stojí tam sklenice po marmeládě a v nich kytice květin. Nad nimi poletuje červený balónek ve tvaru srdce, a ještě jeden růžový, oba přivázané k zábradlí. Visí tam velká, do fólie zabalená fotografie urostlého chlapce. Napínám zrak, ale chlapec na fotce je silnější postavy a jeho bunda není žlutá. Stojí vzpřímeně a sebejistě se do fotoaparátu usmívá.

Přibývá lidí, závory se zavírají a signál řinčí. Kus dál se o mokré zábradlí opírá vysoký, štíhlý muž, v rozepnutém balonovém plášti. Jeho tvář je obrácena někam ke křoví po druhé straně kolejí, na hlavě bez pokrývky mu vítr cuchá řídké, prošedivělé vlasy a jeho doširoka otevřená ústa se chvějí v němém pláči.
„Kto eto?“ ptá se nahlas Ruska po mé pravé ruce. Na hlavě má vysoký drdol, propíchnutý zlatou jehlicí.
„Jevo papa,“ odpovídá kamarádka v pletené čepici, ale na muže se nedívá.
„Užas,“ říká ta s tím drdolem.
Otáčím se k nim. Ženská zírá a drdol se jí vzrušením třese.

O krok zpět, jako by se chtěl ukrýt za mými zády, stojí chlapec ve žluté mikině. Hledím na něj. On uhýbá očima a dívá se do země.

Osmnáctka přijíždí, závory se zvedají a signalizace utichá. Je slyšet táhlé houkání lodí plujících v mlze po Rýnu.

Lidé se dávají do pohybu. Chlapec ještě chvíli stojí a oni jej obcházejí.
A pak se šourá přes koleje k nástupišti.

Reklamy

Starý vlk

Napsat komentář

Když jsem onoho pošmourného rána jel na kole do práce, náhle se mi do cesty postavil muž. Poznal jsem Juliana. „Co robisz?” houkl jsem v jeho řeči. Julian ze zadní kapsy kalhot vytáhl úhledný balíček a strčil mi jej pod nos.
„Něco jsem napsal. Mrkni se na to,” řekl.
„Já…” chtěl jsem namítnout, ale on mě přerušil:
„Jsi učitel, ne?”
„Fyziky,” řekl jsem.
Ale Julian se už obrátil na podpatku a chvátal ke skleněným dveřím předsíně banky, kde řada bankomatů čekala po celou noc na zákazníky nebo zloděje.

S Julkem jsem se seznámil před mnoha lety na letní brigádě v Polsku. Dostavovali jsme pár tříd ke staré škole uprostřed sosnového lesa. Jeho dobronzova opálené tělo bylo samá šlacha a sval. S kolečkem naplněným betonem tančil na fošnách jako baletka. Nejvíce jsem mu záviděl jeho vlasy. Vždy je dokázal mít upravené do frajerské, bujné kštice. Večer, po celodenním tělocviku pod horkým sluncem jsem se dívával do zrcadla a sledoval, jestli se i mé tělo nezačíná podobat tělu jeho. Ale špek zůstal špekem a kůže mi netmavla jako bronz; spíš rudla jako měď. Ani vlasů mi nepřibývalo.
Tehdá mi Julek pověděl historku o vlku, kterého tam u nich, v divočině severovýchodního Polska, zastřelil hajný. Přivezl jej ke škole. Vlk ležel ve školní zahradě a všichni se na něj chodili o přestávkách dívat. Hajný posedával s chlapy opodál a pil pivo. Bylo horko a vlk páchl. Mouchy se slétaly v celých hejnech a sedaly na něj. Děti vřískaly, popotahovaly šelmu za ocas a šťouchaly do ní klacíky. Kterési dítě vytáhlo z kapsy sirky a už začal huňatý ocas doutnat. Hajný rozehnal děcka a zašlapal vlčí ocas do prachu. S chlapy naložil vlka na koňský potah a mrzutě odtáhl.

Pod pouliční lampou jsem roztrhl balíček, vzal do ruky první stránku a začal luštit polský text. Brzy jsem zapomněl, že stojím na ulici. Julek mne v jedné chvíli dokázal rozesmát, aby mne hned následující básní přivedl na myšlenky zcela opačné. Jen s jedním místem jsem si nevěděl rady. Na konci básně, jež je monologem lampy stojící v parku, kterou očůrává kdejaký pes, u které se rozhodne piják vyzvracet a prostitutka se svěřit se svými zklamanými touhami, dodal anglicky větu očividně opsanou z nějakého banálního, amerického šlágru:
„I wanna be there,
I wanna be there with you.”

Tehdá o prázdninách sbíral pro Urszulu, dívenku z kanceláře školy, květiny, ale nikdy se neosmělil jí je dát. Nechával je u školníka. Ale jednoho dne si oblékl místo pracovních kraťasů světlé, plátěné kalhoty a stejné tričko. Věděl, že v tom jeho bronz vynikne. Vyšel z ubytovny a propašoval do kanceláře pozvání na rande v neobvyklou dobu, tedy hned. To aby si zjistil, jestli jí na něm záleží. Navíc navrhl hru na schovávanou.
Psaníčko vyvedl veršem.
Urszula hru bez zaváhání přijala a vydala se na cestu z kanceláře ke květináči na chodbě, kde našla další vzkaz, vyběhla až na půdu, sešla do šaten ve sklepě, a ještě do páté bé. Pak už věděla, kde Julek na lavičce pod lipou sedí. Ale pohledala ještě poslední lístek pod trsem levandule, než k němu přicupitala a přisedla si.
Tak začal jejich společný život. Julek vycházel do polí a lesů a ona mu k tomu připravovala krajíc chleba a láhev čaje. Nosil jí květiny, které si spolu prohlíželi pod lupou, sušili a nalepovali do herbáře.

Po letech mu jeho Urszula onemocněla. Lékaři vedli svou bitvu proti nemoci chemií a ozařováním, on vitamíny a bylinnými čaji. Vlastně bývala docela zdravá, jen měla po těle pár mateřských znamének, se kterými by se bývala mohla dožít vysokého věku. Ale ona z nich byla nešťastná, a i když ji Julian ujišťoval, že mu nijak nevadí, že to jsou vlastně znaménka krásy, nevěřila mu. Denně si je prohlížela v zrcadle. Zdálo se jí, že se zvětšují. Zvláště to ve tváři, co bylo porostlé dlouhými chloupky. Jednoho dne se tajně objednala na kliniku a nechala si je vyřezat.
Ale výsledky se těšila jen pár měsíců. Jizvy po operaci začaly svědit, brnět a bolet. Nakonec se znovu otevřely a ničím se nedaly vyhojit. Pro Urszulu začala pouť nemocnicemi. Když už se lékaři vzdali, vrátila se domů a tam, vyhublá na kost, zemřela.

Zprvu se jen trápil, ale po několika měsících se mu až z Austrálie ozvala jeho stará láska z mládí, a když neřekl ne, přijela. Šeptala mu do ouška, že si prý byli souzeni. To přece nemůže být náhoda, že jsou oba najednou volní, to musí být řízení Prozřetelnosti!
Julek se zprvu vykrucoval, ale ona jej nepustila ze své náruče, dokud s ní nevkročil do obřadní síně a nevyměnili si prsteny.

Po pár dnech však sám sebe přistihl, že na ni hledí jako na hosta, co se v jeho bytě prochází jako ve svém.
Když jí už podruhé či potřetí řekl „Ulo!” stanula nad ním a udělala mu kázání. Prý že má ‘tu svoji bejvalou’ ze své mysli vytěsnit. „Buď ona, nebo já!”
A Julek zase mlčel.

Ale pak jej jednoho dne zastihla v zahradním domku, kam si schoval relikvie po své první ženě, jak v dlaních žmoulá šaty a jiné kousky oděvů, jak je líbá, k nim se tulí a pláče. Nechala jej tak, vrátila se domů, sbalila si své věci a zmizela do té daleké Austrálie.
Julian za ní nejel, ani ji zpátky nevolal. Stáhl si z prstu prsten a vložil jej do krabičky. Uklidil po ní, vyvětral i vůni jejích parfémů, a pak z krabic ve sklepě přinesl pár starých zarámovaných fotografií a rozestavěl je všude po bytě.

Tehdy se vrátil ke svým básním. Ale marně jsem hledal mezi těmi, co mi ukázal, aspoň jednu o Urszule. Když jsem mu ty stránky za pár dní přinesl domů, pozval mě dál a poděkoval za mé komplimenty. Vytáhl zásuvku komody a balíček tam uložil.

„Byl jsem u doktora,“ řekl, když usedal na gauč, „bolí mě noha.” Zněl vážně. Povytáhl si nohavici a ukázal mi lýtko, stejně opálené a svalnaté jako vždy. Byl ovšem ve věku, kdy každého něco pobolívá. Ale Julka, který většinu života tráví v zahradách svých zákazníků? O tom muži jsem si představoval, že bude žít pořád pryč, a jestli vůbec zemře, tak až jednoho velice vzdáleného dne na sešlost, nebo jej bude muset přejet auto.
„Bolí to moc?” zeptal jsem se.
„Už skoro vůbec.”
„Tak to je dobře, ne?”
„Včera jsem byl na kontrole. Opozdil jsem se, a tak jsem kus cesty běžel.”
„No a co?” pověděl jsem. Běhal jako zajíc. Navzdory své šedesátce.
„Když jsem tam vletěl, hned mě brali a naměřili mi puls 160.”
Rozchechtal jsem se. Ale on se na mě podíval tím svým vážným pohledem.
„Začali mě ‘zachraňovat’. Položili mě na lehátko, přiběhl doktor, vrazil mi do pusy tabletku a zalil ji vodou. Div že jsem se neutopil.”
„Řekls jim, žes běžel?“
„Nepustili mě ke slovu.”
„Tys nic neřek?” Zavrtěl hlavou.
„Křičeli na mě, že jsem měl přijít hned, jak jsem měl první potíže.”
„Jaké potíže?” zeptal jsem se.
„Se srdcem,” řekl a svěsil hlavu.
„Julku, ty že máš potíže se srdcem?”
„Ne.”
„Tak jsi to měl, sakra, vyjasnit. Nebo prostě odejít.”
„To se ti dobře říká,” hlesl.
„Co?” opáčil jsem.
„Doktor povídal, že bývají nemoci i bez symptomů.”
„To nemyslíš vážně?!”
„Když tam tak sedíš, a oni v bílých pláštích proti tobě… ”

Jeho oči byly upřené do jednoho bodu naproti. Podíval jsem se tam. Na poličce knihovničky stála fotografie Urszuly, opřená o bachratou Bibli. Zdálo se mi, že si Julek něco brouká. Naklonil jsem se k němu. „I wanna be there, I wanna be there with you.”

„Julku, nedovedeš na ni zapomenout, viď?” řekl jsem po chvíli.
Prudce se napřímil, nasál nosem vzduch a jen jednou vzlykl, tak, jak pláčou staří chlapi.
„Julku, vždyť ty jsi věřící, a ten váš Bůh slibuje…”
„…že ji v nebi uvidím?!” vyprskl a odtáhl se ode mne. „Tak z toho mám prd. Já jeho pomoc potřeboval tady a hned, ne až v nějakém nebi!”

Stmívalo se a byl čas jít domů. Přistoupil jsem k němu a stiskl mu rameno. „Sbohem, Julku,” řekl jsem. „A najdi si jiného doktora.”
Julek něco zabrumlal a přikývl.

Odešel jsem ke dveřím, otevřel je, a pak tiše za sebou zatáhl. Zůstal jsem stát na rohožce, zatajil dech a naslouchal.

Uslyšel jsem klepnutí hrdla láhve o okraj skleničky.
A pak už nic.