Úvodní stránka

Perly

Napsat komentář

Už se stmívalo, když jsem vezl poslední kolečko hlíny ze zahrady do kontejneru před domem. Při tom jsem si povšiml na černém chodníku světlé skvrny. Nehodila se tam; jako bílý květ na hromadě hnoje. Vytlačil jsem kolečko po fošně do kontejneru, vyklopil a nechal je tam ležet. Pospíchal jsem k té skvrně. Už když jsem se k ní shýbal, cítil jsem celým tělem, že to bude něco neobvyklého; ze zabláceného chodníku jsem zvedl šňůru perel.

Rozhlédl jsem se po ulici. Nikdo nikde. Popošel jsem k pouliční lampě a nález zkoumal. Podle mne byly pravé. Rozbušilo se mi srdce. V kapse jsem si pohrával s kuličkami za dva, možná tři tisíce Eur.

Manželka šperky nenosí, ale co všecko by se za ty peníze dalo podniknout! Dva týdny na Mallorce, a ještě by něco zbylo. Nebo hned letenky k dceři do Kanady? Kruci, proč já se s tou hlínou dřu? Za tyhle korále mi ji vyvezou Poláci, co říkám, barák by mi ještě natřeli, kdo ví, možná i ty ústřeďáky, co léta volají po opravě, by se dočkaly! Nebo si konečně obnovit šatník? Opíral jsem se o kontejner a oddal se snění. Byl velice vlahý večer.

Z mého přemítání mne vyrušily dvě postavy. Starší žena a s ní mladá dívka. Na cestu bylo ještě vidět, ale obě měly v rukou baterky a svítily si pod nohy. Prohledávaly každý centimetr, každou dlaždici.

Ta mladá ubrekávala, ta starší jí něco konejšivě šeptala. Proudy světla z jejich lampiček opsaly půlkruhy i pod mýma nohama. I když mi zklamání sevřelo hrdlo, nadýchl jsem se a řekl – vlastně ne já, ale cosi za mne rozhodlo samo a z mých úst vyšla věta:
„Hledáte něco?“
„Tady vnučka ztratila náhrdelník. Perly. Dostala je ode mne ke konfirmaci.“
Stály tam a v jejich očích byla naděje, ale hodně malá. Sice evangeličky, ale v zázraky zřejmě moc nevěřily.

Ruka mi vyjela z kapsy a děvče na ni vykulilo oči. Kuličky proklouzávaly mezi mými prsty do její nastavené dlaně a ona každou z nich vítala zvlášť; co perla, to slzička. A já se s každou z nich loučil.

Ta babička za půl hodiny zazvonila u našich dveří. V rukou třímala dvě lahve vína. Když jsem je odmítal, snažil jsem se to udělat tak, abych ji neranil.

Syn mi dlouho nemohl prominout. Vyzná se ve vínech. Prý to bylo jedno z nejlepších, co na trhu jsou. Chateau Valtice Grandioso Gold – řekl mi plné jméno toho zlatého moku.

To bylo poprvé, co jsem litoval, že nepiju.

 

Ty starej vole!

Napsat komentář

Asi jsem vstal levou nohou. Štvala mě manželčina připomínka hned po ránu, že to daňové přiznání je už opravdu třeba dodělat. A taky že střecha nepřestala zatékat, že děcka poté, co viděly moji dílnu, zase neuklízí. A když jsem se podíval do zrcadla v koupelně, byl jsem definitivně na dně. Ty rty jsem si v kuchyni kávou už pálit nemusel – nebylo co dorážet. Nakonec jsem nechal Aničku stát v předsíni bez polibku a odešel do práce. Bylo mi jí líto, ale jenom trochu – má bolest byla přece větší.

Projížděl jsem na kole ulicemi, vyhýbal se střepům po včerejších oslavách vítězství v hokeji, a když jsem se proplétal mezi automobily, zaparkovanými křížem krážem před pekárnou, klel jsem už nahlas.
A pak dál! Ale ještě bylo třeba projet kolem zastávky. Rád bych se jí vyhnul, ale nešlo to. Už z dálky se na mě dívali. Deset na první pohled stejných, baculatých tvářiček s kulatými nosánky, malými oušky a se šikmýma očima jako trnky. Mládež, čekající na svůj autobus do chráněných dílen. Jako na povel se usmáli a pak jeden za druhým zvedali pravou ruku na pozdrav. Tohle se opakuje každý den. Už tolik let!

Zůstal jsem mezi nimi stát. Obklopili mě. “Jak se máš, Edvine? Dobré ráno! Jedeš do práce?” povídali jeden přes druhého. A ta nejmenší z nich, holčička se spletenými copánky, se odvážila nejblíž a pohladila mě po tváři. Měkkou, teplou dlaní. I o těch rukou jsem četl v mé encyklopedii, když jsem se s nimi setkal poprvé a chtěl jsem se informovat. A ještě tam stálo něco o krátkém životě. “Nebuď smutný,” řekla. Usmál jsem se na ni. To byl můj první úsměv toho dne. Chtěl jsem cosi říct, ale hrdlo jsem měl stažené. A tak jsem skočil na kolo a šlapal jako blázen. “Ty starý vole!” – vykřikoval jsem. “Ty starý, hloupý vole!” říkal jsem si ještě, když už jsem pospíchal do budovy.

“Co povídáte?” vytřeštila na mě oči uklizečka ve vestibulu a rychle stáhla mop k sobě, abych sebou nepraštil. Zůstal jsem stát a chvíli se na ni díval. A pak jsem k ní přistoupil a naklonil se k ní. „Paní Dvořáčková, víte co, já jsem starej, blbej vůl!“ Hleděla na mě s otevřenou pusou. „Když to říkáte vy…“ řekla a potřásla hlavou.

V kanceláři jsem přibouchl dveře, skočil ke stolu a vytočil číslo našeho bytu.
“Ahoj Aničko!” řekl jsem.