Magda se zastavila u hloučku lidí na náměstí. Dřepěl tam mladý muž ve vyšisovaném tričku a hodně obnošených džínách. Z díry kalhot mu trčelo bílé koleno, skloněnou tvář zahalovaly dlouhé, mastné vlasy. Na kůži krku se šklebil drak, náušnice v uchu odrážela paprsky slunce. Jeho štíhlé prsty rychlými, jistými tahy přenášely na papír podobu dívky sedící naproti. Lidé kolem si šuškali, srovnávali kresbu s modelkou. Jak čar přibývalo, utichali. Rychlokreslíř byl v mžiku hotov, odložil tužku a zvedl skicák nad hlavu. Diváci se roztleskali, nějaký cizinec vykřikl bravo! Muž se zatvářil jako školák, jemuž se podařilo získat první jedničku z matematiky.

Kdysi, když ještě žili dědeček s babičkou, jednou týdně dělala nákup pro ně i pro sebe. Teď v jejich domečku žila sama, ale tento zvyk jí zůstal. Zapomněla na své naditými taškami obtížené paže, popošla blíž, až stanula za jeho zády. Pozorně si prohlížela čtvrtku v jeho rukou. Sledovala ji i ve chvíli, kdy muž svou práci předal modelce. Ta podobiznu se smíchem ukázala přátelům, aby ji pak nedbale složila a nacpala do kabelky. Lidé se rozešli. Magda zůstala stát.

Muž si pohybem hlavy odhodil vlasy z tváře.
„Smím vás nakreslit?“
Magda se podívala vpravo i vlevo.
„Ale já vám nemůžu zaplatit,“ řekla a pozvedla své tašky.
„Však už se nějak dohodnem.“ Ukázal na stoličku naproti: „Jen si sedněte, já vás neukousnu!“
Přistoupila ke stoličce a nákup položila na kostky dláždění.
„Otočte se ke mně trochu bokem, prosím,“ řekl, „a myslete na něco hezkýho.“
Zadíval se do jejího obličeje a nakreslil první čáru. Hned nato druhou a třetí. Z papíru začala vystupovat její podoba.

Jako dítě si ve škole věčně kreslila. Učitelé ji hlídali více než celý zbytek třídy. Jednou se bioložka rozčílila, chytila ji za křídlo a zavedla k řediteli. Magda tam však opakovala učivo poslední hodiny jako stroj a neopomenula ani jistou nepřesnost ve výkladu. Ředitel, sám biolog, ji přerušil a obrátil se na učitelku. „To jste řekla?“ pronesl se zvednutým obočím.
Rozkřiklo se to a učitelé od té chvíle dělali, že Magdino čmárání nevidí. Všichni, až na učitelku výtvarné výchovy. Ta nad každou z jejích malůvek hodnou chvíli vzdychala, a nakonec ji ozdobila jedničkou.

Trhla sebou – nad hlavou mládence se vznášela její tvář i s kouskem límce a dvěma knoflíky halenky. Přikývla věrné podobě, ale pak sledovala už jen své nakreslené oči. Když jí došlo, co ji na té kresbě zaujalo, zvedla se v ní vlna paniky – rychlokreslíř v jejích očích přečetl snad vše, co ukrývala před světem.

Vyskočila a natáhla po kresbě ruku, ale mladík ucukl.
„Dejte mi to,“ zasípala.
„Proč bych měl?“
Zase se po skicáku natáhla. Muž si ho přendal z jedné ruky do druhé. Zkoumavě si Magdu prohlížel.
„Vy taky kreslíte, že?“
„Kdysi jsem to zkoušela.“
„Víte co, nakreslete mě,“ řekl po chvíli. Vytrhl svou kresbu, zastrčil do skicáku tužku a podal jí ho.
„Já? Vás?“ ucouvla. „A proč?“
„Prachy nemáte, že?“
„Ne.“
„A ten obrázek chcete?“
„Ano!“
„Tak mě nakreslíte a ty obrázky si vyměníme.“
„Ale já už nevím, jak…“
„Kreslení je dar od Pánaboha. Ten se nezapomíná.“
Vzdychla, přijala skicák a odšourala se zpět ke štokrleti. Usedla mezi tašky.

Ruce se jí chvěly. Na dlaních měla dosud rýhy od nákupních tašek. Odložila skicák do klína a promnula si je. Neklid zmizel teprve potom, co ze skicáku vytáhla tužku, kdy bříšky prstů nahmatala šestihran jejího povrchu a pocítila kdysi tak důvěrně známé teplo dřeva, ze kterého byla vyrobena.
„Myslete na něco hezkého,“ řekla a pokusila se o úsměv. Moc jí nevyšel. Mladík se ušklíbl. Začala zprvu nejistě, ale brzy pevně přenášet na papír rysy jeho tváře.

Když mu hotovou kresbu ukázala, prohlídl si ji, usmál se svému úšklebku, ale pak zamrmlal a tužkou naznačil, že tu nebo onde by něco udělal jinak. Poslechla jej a ta místa opravila. Ale jedné navrhované změně se vzepřela a on uznale pokýval hlavou. Vzal portrét, co jej sám nakreslil, na rubu něco připsal a podal jí ho. Dala mu svůj.

Doma si přečetla, že ji Honza, jak se podepsal, zve do svého ateliéru.
Odložila kresbu na kuchyňský stůl a začala vybalovat nákup. Zapnula si svou oblíbenou Šestku, ale neposlouchala.
Večer sedla k telefonu a vytočila jeho číslo.

Honza kreslil i maloval božsky a učitel byl také dobrý. Její obdiv se z kumštu přenesl na celou jeho osobnost. A tak, když ji o to po čase požádal, svolila, aby nakreslil její akt. Choval se profesionálně a akt byl stejně zdařilý jako vše, co od něho viděla. Byla mu modelkou i po řadu dalších dnů.

Jednou ji v záchvatu radosti nad podařeným dílem objal. Magda ucítila zápach málokdy mytého těla. Přijala to jako něco, co nejspíš k mužským patří, tak, jako čpí kozli. V té náruči už zůstala.
Po čase mu pošeptala, že čeká dítě, a sevření jeho paží jí vyrazilo dech.

Jenže následujícího dne se neozval, a když mu ona volala, telefon drnčel do prázdna. Dlouho to nevydržela a vydala se k němu sama. Otevřela si vlastním klíčem. Zívly na ni barvou pocákané, ale jinak holé stěny ateliéru. Klíč hodila do schránky a odešla.
Zůstal jí, mimo vlastních prací, onen portrét a pár aktů.

Zavřela se doma. Když se konečně po několika dnech z domu vyploužila, chodila do parku či na nábřeží, kde posedávala na lavičkách a kamenných schodech, vcházela do kavárniček a procházela zákoutími, kde kreslívali – s každým z těch míst, kde s ním pobývala, se loučila zvlášť.
Pak svou pouť ukončila. V koupelně nalila do vědra vodu a usedla na okraj vany. Z balíčku Honzových kreseb jednu vytáhla a škrtla zápalkou. Plamen zachvátil skoro celou kartku a ona ji obrátila plamenem vzhůru. Poté, co papír zčernal až k jejím nehtům, odhodila jej do vědra. Stejně tak další. A další. Chvěla se a kroutila, když plameny požíraly její tělo. Jako by pohlcovaly ne papír, ale ji samu. O to sveřepěji však pokračovala; už nečekala, až kresba dohoří – zapalovala jednu od druhé a držela je všecky jako pochodeň.

Ve chvíli, kdy plameny ožehly chloupky na její ruce, odhodila zbytky kartek do vědra, otočila kohoutkem a pustila si na ruku proud vody. Obsah vědra vylila do mísy a spláchla.

Magdě se narodila dcera. Zeptali se jí, jaké jméno dostane. Jen pokrčila rameny. Podali jí kalendář. Poslepu do něj píchla prstem. Zapsali jméno Jiřina. Ale rubrika ‚otec‘ zůstala prázdná.

Jiřinka potřebovala prostor. Magda si doma pro sebe ponechala jen jeden roh v největším pokoji. Pod stolem v tom rohu, v komodě na kolečkách, měla vše, co potřebovala – papír, tužky a pastelky. Hotové práce, kreslené po večerech, odkládala do nejspodnějšího šuplíku.

Zrovna, když Jiřinka začínala mluvit a ptala se po tatínkovi, se na scéně objevil Petr. Nosil jí květiny a sám taky voněl. Nevadilo mu, že jej Jiřinka párkrát oslovila ‚táto‘. Dokonce mu to snad lichotilo; občas se zmiňoval, že si vždycky přál mít rodinu. Ani ve chvíli, kdy mu Magda oznámila, že je těhotná, nezapomněl na svou roli a pořád mluvil o ‚našich dětech‘, a jak jim spolu bude dobře.

Narodila se jim Maruška a Magda psací stůl v rohu proměnila ve stůl přebalovací. Teď u toho stolu už jen stávala. Když při tom kolenem zavadila o komodu, tělem jí projela vzpomínka a ona ji jen stěží potlačila. Ale jindy, při utírání podlahy, se zastavovala, dívala se na komodu, a většinou neodolala, utřela si ruce do zástěry, otevřela nejspodnější zásuvku, vytáhla z ní štůsek kreseb a listovala v něm. Vždy ty stránky pohladila, než je uložila zpět do šuplíku; přidat jednu jedinou se jí teď jen málokdy podařilo.

Čím měla méně času a sil, tím více se v myšlenkách upínala ke svému daru od Pánaboha, k té jediné jistotě, jakou měla. Jedné noci se Petr někde zdržel a ona nemohla usnout. Vstala, z komody vytáhla své kresby a vestoje si je prohlížela. Vzdychla, kresby jako obyčejně pohladila, ale podržela je ještě chvíli v ruce. Pak s nimi pleskla o desku stolu, usedla a po stole rozložila kreslicí potřeby.
Vzala do ruky tužku – a ztratila přehled o plynoucím čase.
Bez rozmyslu a plánu načrtávala na stránkách nápady, jaké vznikaly v její hlavě ve chvílích, kdy prala, žehlila či vařila. Byly jich desítky, stovky. Tak, sehnutou nad stolem, s rozcuchanými vlasy a v županu přehozeném přes ramena, ji zastal Petr, když se za svítání podroušený vrátil domů.

Hned se vydal ke kuchyňské lince. Nahlížel pod pokličky. Nenašel, co hledal, a dopotácel se k Magdě. Chvíli jí hleděl přes rameno a jeho ovíněný mozek se snažil pochopit, co vidí. Opřel se dlaní o stůl vedle lokte Magdy.
„Kde je večeře?“ zachroptěl jí do vlasů.
„Na sporáku,“ odpověděla a kreslila dál.
„Je studená.“
„Touhle roční dobou bývají rána studená,“ řekla zpěvavě.
„Nech toho čmárání a udělej něco k snědku,“ poručil.
„Tiše, děti spí.“
„Jaký děti?“ opáčil s důrazem na ‚jaký‘. Sundala si brýle a otočila se k němu.
„Na-še dě-ti,“ slabikovala mu do tváře. Zase si nasadila brýle a věnovala se své kresbě.
„Já mám jenom jedno děcko,“ řekl, a Magda ztuhla.
Když mu do hřbetu ruky vrazila čerstvě ořezanou tužku, ani necekl. Oba civěli na tu ruku, přibitou ke stolu jako hřebem ke kříži.

Magda mu tužku vytrhla z rány. Dovlekl se do ložnice a svalil se na postel. Ve vteřině usnul, s krvácející dlaní na polštáři.
Ošetřila mu ji, zavázala, změnila povlak a teprve potom se vrátila ke svému stolu. Uklidila vše do komody a ulehla vedle Petra.
Když se ráno probudila, nalezla jeho polovičku lože ještě teplou, ale prázdnou.

Teď to u Magdy doma vypadalo podivně – všude se válelo nějaké smetí, které děti nedonesly až do koše, plínky, u nichž nebylo jasné, která je ještě čistá, a která počůraná, prádlo určené do praní, ale i to, co děti jen vytáhly ze šatníku a nechaly někde ležet, knížky, sešity, hračky. Magda nedělala nic jiného, než jen prala, uklízela a vařila, koupala, převlékala dcery, stříhala jim nehty, česala a „vykopávala z uší“, jak říkala. Lítala do obchodů, na úřady, k lékařům či do školky. Ale ať se namáhala sebevíc, pořád zůstávalo něco neuklizené, nedodělané, děti nedokrmené či nedomyté. Na hraní s nimi už ani nepomyslela. Děti se stávaly nevrlé, praly se, škrábaly, kousaly, neposlouchaly ani náhodou. A Magda šílela.
Magdina matka, dáma s dlouhými, lakovanými nehty a přelivem domodra, k nim chodila zřídka; to když Magda byla nemocná a uprosila ji. Ale stejně jen poseděla, s ničím nepomohla, nechala si nalít kafíčko a pohostit se dortíčkem. Vnučky sice pohlídala, ale plínku by jim nevyměnila. A tak Magda nejednou raději vstávala z lůžka a belhala se po bytě jako duch, s rouškou kvůli bacilům na ústech, jen aby se matky zase zbavila. Ve vzduchu visel dost nevábný odér a matka s ohrnutým nosem odcházela.
Zdálo by se, že jedinou radostí byly Magdě dcery, jež třeba večer, když se je podařilo vykoupat a nakrmit, v nočních košilkách přišly mamince říci dobrou noc.
Ale k půlnoci, když už padala únavou a konečně ulehla, usínala s představou své knihy, plné barevných obrázků.

Blížily se Vánoce a doma bylo o to víc práce i nepořádku. Návštěva přitloustlého pána s plešinou, co u jejích dveří bez ohlášení zazvonil, ji tedy uvedla do rozpaků. Byl to agent, kterému emailem poslala pár svých děl a posléze na to zapomněla. Dávno si odvykla doufat. Ale on jí hned ve dveřích řekl, že se mu ty práce moc líbí a že se přišel podívat na originály. Aby mu nevyčetla neohlášenou návštěvu, jedním dechem dodal, že by je rád nabídl nakladateli, co s ním už dlouho spolupracuje. Stačil na Magdu ještě povzbudivě mrknout.
Všecky ty podoby knihy, jakou si vysnila, všecky pestrobarevné kresby z jejího nejspodnějšího šuplíku jí teď zavířily před očima. Opřela se o rám dveří. Ale jiskra naděje jí rozšířila zorničky, a když se podívala do jeho kulaté, dobrácké tváře, nemohla jinak, než mu odstoupit z cesty a pozvat jej dál.

Pán vstoupil a neohrnul nos; zůstal stejně šarmantní jako před dveřmi. Usedl na okraj křesla a usmíval se na děti, jež posedávaly kolem a němě si jej prohlížely. Jeho obdiv nad každou z kreseb, již mu ukázala, byl nelíčený. A tak vstoupil nejen do domova, ale i celého Magdina života.

Pavel byl dříve truhlářem. Magdiným oběma dcerkám vytvářel z voňavého dřeva stavebnice a hračky, o jakých si jiné děti mohou jen nechat zdát. Zpustlou zahradu pokosil, zbavil plevele, i stromky prořezal. Vyzdobil ji krmítky pro ptáčky, nápaditějšími a hezčími než domy, jaké lidé stavějí pro sebe, do záhonů a na trávníky rozestavěl figurky trpaslíků, jaké sám vyřezal z lipového dřeva. Magda je pomalovala veselými barvami a Pavel k nim vyprávěl příběhy z Beskyd, kde se narodil, a také se ty figurky od lidových řezbářů naučil vyřezávat. A hlavně dětem v zahradě postavil z desek domeček – dost přesnou kopii domu skutečného, vybavil jej nábytkem a nádobím a děti by v něm nejraději i nocovaly.
Když Magda rodila jejich společné dítě, nadšeně asistoval. Chlapci dali jméno Luděk.

„Pavle,“ řekla mu jednou v kuchyni, „co bude s tou mojí knihou?“
Pavel seděl u stolu s Jiřinkou a řešil s ní její první domácí úkoly. Magda stála u kuchyňské linky a připravovala oběd. Když se nedočkala odpovědi, praštila hrncem do dřezu, až skleničky ve skříňkách zadrnčely.
„Nemůžeš dát pozor?“ řekl Pavel. Magda neodpověděla a zuřivě krájela zeleninu. Vstal, přistoupil k ní a položil jí ruku kolem pasu.
„Nech mě!“ řekla a odstoupila.
„Magdi, stalo se něco?“
„Právě, že nic!“
„Tak je všecko v pořádku, ne?“ řekl, ale už se k ní nepřiblížil. Přestala krájet a otočila se k němu.
„Pavle, já jsem se tě na něco ptala.“
Děti byly vážné, dívaly se na ně a Jiřinka si strkala tužku do pusy.
„Na co ses ptala?“
„Jestli jsi nezapomněl, cos mi slíbil.“
„Já? Co jako?“
Otočila se k němu. Ukázala na něj nožem a řekla:
„Knihu. Moji knihu!“
„Jo tak,“ řekl Pavel, „vždyť jsem ti říkal, že to chce čas.“
„Však jsem taky mlčela. Skousla jsem všecky ty ediční plány, grafickou úpravu a já nevím co ještě, ale Pavle, vždyť už je to celej rok!“
„Magdi, ještě text, obrázky jsou jen polovička, v tomto případě sice ta důležitější, ale polovička.“
„Vždyť to má být kniha pro děti!“
„Bez textu může být tak nanejvýš leporelo. Ale tvoje obrázky jsou něco docela jiného.“
„Nemluv mi, že jsi nikoho nesehnal. Při tvých známostech.“
„Píše kdekdo, ale pro tebe jsem chtěl někoho extra.“
„Nemluv,“ ušklíbla se.
„Ty mi nevěříš?“
„Ráda bych,“ řekla.
Pavel se usmál:
„Magdi, už to bude brzy, možná dřív, než si myslíš.“
„To jsi mi už párkrát sliboval.“
„Museli jsme být taky z něčeho živi, mám ještě jiné závazky.“
Už se zase zuřivě věnovala zelenině. Nahrubo nakrájenou mrkev házela do hrnce na sporáku. Občas se trefovala a horká voda stříkala všude kolem.
„Jako třeba vůči tý malý baculatý, co za tebou včera přišla až k nám domů, že,“ řekla tiše.
Opřel se o okraj dřezu, aby Magdě viděl do tváře.
„Magdi, to není fér. Ta ‚malá baculatá‘ je…“
Magda se prudce otočila a zasípala:
„A co ta blondýna, co tu byla před týdnem? Taky závazek? Proč vypadají ty všecky tvoje ‚závazky‘ tak…tak…“
„Magdo, neblbni, jsou tady děti!“
„No však, děti! Já s nimi nechci žít ani z tvých peněz, ani z almužny od socky!“
Pavel hledal slova.
„Magdi, ta paní včera mi přišla ukázat…“
Magda jej už neposlouchala. Vytřeštila na něj oči:
„Poslouchej, té paní ze včerejška, tý tvojí malý baculatý couře řekni, řekni jí, že když sem zase přijde, tak ji…“ zvedla nůž ke své bradě.
Pavel otevřel ústa, ale rozmyslel si to a vycouval z kuchyně.
Před domem bouchly dveře auta. Jiřinka se rozplakala a Maruška se k ní hned přidala.
Magda se pustila do kusu masa. Bylo tuhé a jen stěží se jí dařilo rozkrájet ho na malé kousky. „Buďte zticha!“ křikla více, než bylo třeba. Pláč dětí zesílil. Hodila hrst masa do hrnce.

Už po několik měsíců ji trápila vyrážka kolem úst. Doktoři jí na ni dávali masti, ale nakonec usoudili, že je psychosomatického původu a že příčinu nechť hledá ve svém životě. ‚Já tu couru…!‘ Z čela jí na tvář kapal pot a Magda pocítila palčivou bolest kolem úst. Dotkla se rtů předloktím, ale slaný pot jen vetřela do vyrážky a bolest zesílila. „Krucifix!“ zařvala a hodila vše, co měla v rukou, do dřezu. Pustila vodu, dlaněmi ji nabírala a stříkala si ji do tváře.

Tu se z ložnice ozval Luděk. Utřela si ruce do utěrky a spěchala k němu. Sklonila se nad postýlkou. „Proč nespíš?“ Už zase. Špatně spával. Kojila jej, ale on si jen cucnul a více nechtěl. Lahvičku dávno vzdala. Pokoušela se jej krmit lžičkou, ale on zase vypil jen jednu, a pak zatínal čelisti. Zašli s ním k lékaři, ale ten jim řekl, že buď najdou nějaký způsob, jak jej nakrmit, nebo že jim zemře. On mu může dát tak nanejvýš výživu nitrožilně, nebo sondou přímo do žaludku, ale to je pro to dítě mučení a stejně se tím nic neřeší.
Vrátili se s Luďkem domů stejně bezradní, jako předtím. Všichni dělali divadlo, aby Luďka při krmení rozptýlili, což zprvu pomáhalo, ale pokaždé to muselo být představení jiné. S časem jim došla inspirace a Luděk opět hladověl. A když byl hladový, tak nespal.

Vzala jej na ruce. Okamžitě začal hledat bradavku. Podala mu prs. Luděk si dle očekávání cucnul a měl dost. Zaťal čelisti, a Magda mu je násilím otevírala. Když jeho odpor přemohla a vložila mu do nich bradavku, Luděk ji drtil jako svěrák. Magdě se bolestí podlomila kolena. Usedla na postel. A chlapec nesál. Vzala prs do ruky a stiskla. Růžové mléko naplnilo malá ústa a vytékalo koutky ven. „Pij, spratku, pij!“ vyrazila ze sebe. Luděk se zakuckal, ale mléko polkl. Pot z Magdina čela se smísil se slzami a stekl jí kolem nosu k ústům. Magda pumpovala a skučela.

Z kuchyně k jejím uším dolehlo třískání a vřískot. Vyletěla jako píchnutá šídlem a Luděk se skulil do peřin. Vřítila se do kuchyně. Byla plná páry a ona nemohla nic rozeznat.
„Co se tady děje?“ zařvala. Odněkud z mlhy jí odpověděl křik dětí. Šla za ním. Když se přiblížila ke sporáku, v oblacích páry rozeznala Jiřinku stojící u plotny. Naběračkou se pokoušela dostat polévku z hrnce do talíře, ale zezadu na ni dorážela Maruška. Jiřinka ji odstrkávala zadečkem a kopala za sebe. Maruška se nedala, dorážela čím dál víc a Jiřinka se do talíře nemohla trefit. „Mami, já mám hlad, ať mě Maruška nechá,“ křičela, kopala a rozlévala polévku.
Magda chytila Marušku za límec a strhla ji zpět. Maruška padla na zadek a rozeřvala se. „Jiřino, běž od toho!“ křikla. „Neslyšíš, co říkám?“ Jiřinka konečně nabrala plnou naběračku a nesla ji k talíři. „Vrať to zpátky a táhni ke stolu!“ křičela a hlas jí přeskakoval. Jiřinka pokračovala a Magda ji popadla za vlasy. Jiřinka vyjekla a upustila naběračku na plotnu. Polévka vystříkla a žhavý proud zasáhl Magdino předloktí. Magdě se zatmělo před očima. Pustila Jiřinku a zašmátrala kolem sebe. Nahmatala okraj dřezu a vjela rukou mezi nádobí, do špinavé, ale chladící vody. Obě dcerky ječely, ale ona už je nevnímala.
Když Maruška vstala, přibatolila se k ní a zakousla se jí do stehna, nezareagovala. Jen ruka ve dřezu se sevřela.

Na své ruce i nohy se dívala jako na něco cizího, jako na živočichy, kteří si dělají, co si zamanou. Osamostatnily se i svaly tváře; všechny spolu a každý zvlášť vytvářely bizarní masky; Magda jakoby se tu smála, tu zase škaredila a zlobila, pak zase jásala šklebem, jaký nikdy předtím na její tváři nebýval. Stála vedle svého těla a hleděla na tu paži, co se vynořila ze dřezu, co svírala střenku nože, kterým před půlhodinou krájela na oběd. S údivem a trochou zvědavosti pozorovala, jak ta ruka nůž zvedá.

„Maminko, nedelej Jižince auaaa!“
Maruščin výkřik už k ní nedolehl.
„Maminko, co to deláš?!“

Probudilo ji ticho. Seděla na podlaze a zády se opírala o dveře. Prohlížela si celou studenou kuchyň a oči se jí rozšiřovaly. Pak se oběma nohama opřela do podlahy a vstala. Posouvala se ke dveřím, oči upřené do jednoho bodu na podlaze u kuchyňské linky. Zády při tom drhla po stěně. Vycouvala dveřmi na chodbu.

V chodbě visel na věšáku Pavlův župan. Sáhla po něm. Z poutek županu vytáhla šňůru, omotala si ji kolem krku a druhý konec přivázala ke klice. A prostě upadla.
Otevřely se dveře. Stál v nich Pavel a zíral na ni s otevřenou pusou.

Až po chvíli porozuměl, co se děje. Přiskočil k ní a pozvedl ji. Šňůru od županu stáhl z kliky a uložil tělo na podlahu. Magda sebou cukala a její hruď se prudce zvedala, jak se dech snažil proklestit si cestu hrtanem. Těkal očima z její hrudi na tvář, a zase zpět. Rukama si vjel do vlasů.
Konečně jej něco napadlo. Položil jí ruku na hrdlo, které tak dobře znal. Bylo jiné, pomačkané.
Na vojně jej učili, co je třeba dělat. Ale to bylo na figuríně a doopravdy to nikdy nedělal. V kapse nahmatal skládací nůž, kterým vyřezával panáčky pro děti.
Otevřel jej a špičku ostří přiložil k místu asi palec pod ohryzkem. Nadýchl se a přitlačil. Vystříklo pár kapek krve. Do ranky strčil prst. Byla dost široká, aby se tam vešel. Přesně tak, jak mu to v kurzu řekli. Ale když prst zase vytáhl, ranka se zavřela. Vyšlo jen pár bublin, víc ne, a hrudník se pořád pokoušel dýchat. Z náprsní kapsy vytáhl propisovačku, rozšrouboval ji a prázdnou trubičku zastrčil do rány. Ihned z ní vystříkly kapky hlenu smíšeného s krví, a s nimi proud vzduchu. Pavel přidržoval trubičku a pozoroval, jak vzduch zase nasává. Magda začala dýchat.
Pavel se přesvědčil, že trubička bude držet sama, a teprve pak sáhl po telefonu a zavolal záchranku.

Do chodby se nahrnuli zdravotníci a Pavel odstoupil od Magdy. Opřel se dlaněmi o stěnu a sledoval jejich počínání. Když šel za nosítky k sanitce, jeden ze zdravotníků se dotkl jeho ramene. Pavel se otočil a muž mu do náruče vložil Luďka v peřince. Dítě spalo. „O ty starší se postaráme,“ řekl muž a vrátil se do domku.
Nastoupil do sanitky a lékař mu ukázal sedátko vedle hlav nosítek. Usedl s Luďkem na rukou. Sanitka se rozjela, majáček se rozblikal a do kabiny proniklo houkání.

Držel Magdu za ruku. Dýchala pravidelně trubicí, kterou lékař zastoupil jeho provizorium. Oči měla zavřené, jako by spala.
„Magdi,“ řekl a podíval se na lékaře. Ten přikývl.
„Něco pro tebe mám!“
Lékař se přesunul až k zadním dveřím, odvrátil se a vzal do ruky mobil, zavěšený na opasku. Sanitka vyjela z města a řidič vypnul sirénu.

Pavel lepkavou rukou sáhl do široké boční kapsy pláště. Povytáhl z ní novou knihu s pestrým, veselým obrázkem na obalu. „Magdi, překvapení k Vánocům!“
Vtom uslyšel hlas lékaře:
„Franto, seber svý lidi a přijeďte ihned na tuhle adresu…“
Pavel mu nevěřícně naslouchal. A pak jeho prsty upustily knihu zpět do kapsy. Lékař zavěsil mobil na opasek a věnoval se přístrojům nad hlavou pacientky.

Magda otevřela oči a její ústa se pohnula.
„Proč jsi mne nenechal umřít?“ odečetl jí ze rtů.

Kolébal syna a cosi si broukal. Na kopcích za okny ležel první sněžný poprašek.
„Budeme mít bílé Vánoce,“ vyšeptal.

Reklamy