Magnolia

Magnolia

Když jsem na kole přijížděl k železničnímu přechodu, do uší mne udeřilo výstražné zvonění a současně mne oslepila oranžová světla. Zaklel jsem a seskočil z kola. Závora se zavřela a mezi čekajícími proklouzl štíhlý mladík asi tak osmnáctiletý, v nápadné žluté mikině. Než jej stačil někdo napomenout, podlezl závoru a rozběhl se přes koleje.
Z dáli do ranní mlhy zamrkalo Kyklopovo oko a rozezvučel se klakson.

Ten přechod je hned vedle zastávky linky číslo 18, co nejdříve projíždí podzemím Kolína, na náměstí Barbarossy se z těch tunelů vynořuje, proměňuje se z vagónů metra v tramvaj, která po pár kilometrech opouští město a vydává se přes pole a malá městečka, jako to mé, do Bonnu. Mladík doběhl na nástupiště, osmnáctka jej dohonila a přijela téměř současně s ním. Řidič zastavil se svou kabinkou vedle něj, otevřel okénko a zřejmě mu domlouval. Mladík energicky gestikuloval, a nakonec řidiči mávl do tváře, že ho má pustit dovnitř a jet, že spěchá na přednášky na univerzitě nebo kam.

Řidič sice okénko zavřel, ale dveře neotevřel a schválně ještě chvíli počkal, než se rozvážně rozjel. Bez mladíka. Mohl to udělat – tou dobou zde nikdo nevystupuje. Kluk sebral z lavičky poloprázdnou plechovku od piva a velkým obloukem ji za tramvají hodil. Plechovka se od vagónu odrazila a upadla někam mezi koleje. Na zadním okně po ní zůstal nažloutlý cákanec.

V Kolíně a okolí je pár takových přechodů. Ale ve městě, třeba nedaleko Unicenter, kam filmaři umístili příběh Kateřiny Blumové, závory nejsou. Zato na chodníku před přechodem k ostrůvkům uprostřed ulice, a ještě jednou u samotných kolejí tramvaje, stojí semafory jak na dálnici. Obrovské talíře, pulsující svou krvavě červenou výstrahu. Ty nikdo přehlédnout nemůže, snad ani barvoslepý. Ledaže je vidět nechce. Tam jsem nedávno jel v autě a před chladičem se mi zase mihla žlutá mikina. Radši jsem se za ní nedíval. Ani manželka; ta jen sykla a hleděla strnule před sebe.
„Nejradši bych tomu usmrkanci nařezal,“ ulevil jsem si po chvíli.
„V téhle zemi se děti bít nesmí,“ poznamenala žena.
„Vždyť by tohle mohl být náš syn!“
„Vlastní taky ne,“ doplnila.
„Škoda.“

Včera večer jsem se vracel z obchodu, co je po druhé straně trati. Nakoupil jsem tam nějaké desky a vezl je na kole domů. Dotlačil jsem náklad ke kolejím. Normálně bych to ještě pohodlně stihl – signál nezněl, závory otevřené, jen oranžová světla ožila a naznačovala, že se tramvaj někde v nedohlednu blíží. Bál jsem se, že mi náklad ze sedla sklouzne zrovna uprostřed kolejiště, a tak jsem zůstal stát.

Mžourám do šera večera. Nedaleko u zábradlí blikají jakési lampičky, stojí tam sklenice po marmeládě a v nich kytice květin. Nad nimi poletuje červený balónek ve tvaru srdce, a ještě jeden růžový, oba přivázané k zábradlí. Visí tam velká, do fólie zabalená fotografie urostlého chlapce. Napínám zrak, ale chlapec na fotce je silnější postavy a jeho bunda není žlutá. Stojí vzpřímeně a sebejistě se do fotoaparátu usmívá.

Přibývá lidí, závory se zavírají a signál řinčí. Kus dál se o mokré zábradlí opírá vysoký, štíhlý muž, v rozepnutém balonovém plášti. Jeho tvář je obrácena někam ke křoví po druhé straně kolejí, na hlavě bez pokrývky mu vítr cuchá řídké, prošedivělé vlasy a jeho doširoka otevřená ústa se chvějí v němém pláči.
„Kto eto?“ ptá se nahlas Ruska po mé pravé ruce. Na hlavě má vysoký drdol, propíchnutý zlatou jehlicí.
„Jevo papa,“ odpovídá kamarádka v pletené čepici, ale na muže se nedívá.
„Užas,“ říká ta s tím drdolem.
Otáčím se k nim. Ženská zírá a drdol se jí vzrušením třese.

O krok zpět, jako by se chtěl ukrýt za mými zády, stojí chlapec ve žluté mikině. Hledím na něj. On uhýbá očima a dívá se do země.

Osmnáctka přijíždí, závory se zvedají a signalizace utichá. Je slyšet táhlé houkání lodí plujících v mlze po Rýnu.

Lidé se dávají do pohybu. Chlapec ještě chvíli stojí a oni jej obcházejí.
A pak se šourá přes koleje k nástupišti.

Advertisements