Když se jim narodilo dítě, byl už v důchodu. Manželka učila angličtinu a o domácnost a dcerušku se staral on. Domácí práci zvládal levou rukou a dceru vychovával tak, že ji měl pořád u sebe – ve své pracovně jí postavil do rohu maličký psací stůl a regál na hračky a knížky. Když pracoval, ona tam ve svém koutku seděla a ‘vychovávala’ své panenky. Na svůj stoleček jim postavila stoleček ještě menší, postýlku a skříňky, oblékala je a svlékala, dávala spát a krmila je, tak, jak to dělal táta s ní.

Otec se na stará kolena dal do spekulací na burze. Vlastně na burzách – když on něco dělal, tak naplno. Měl tam hotovou kancelář jako ti experti v bankách, na několika obrazovkách sledoval dění na trzích cenných papírů, telefon i internet měl na paušál, a tak od rána do noci žhavil dráty. Občas vyhrával, a to se pak radoval, holku bral do náručí a tancoval s ní po pokoji a zpíval s ní francouzské a rumunské písničky.

Ale stávalo se, že mu štěstí nepřálo. A to pak zuřil a smutnil, ale jelikož si předsevzal, že dcera bude jiná než on, neodvažoval se nadávat. Ale on už byl taková bouřlivá povaha a to neštěstí musel vyplivnout, shodit to břímě, aby byl zase volný a s čistou hlavou dokázal hrát další kolo své hry.
A tak si přece jenom zanadával – šťavnatě a hrozně.
Ale rumunsky – dítě jeho rodnému jazyku nerozumělo.

Malá Alice se v takových chvílích v koutku hrbila a něco šeptala svým panenkám.

Jednoho léta se otec rozhodl, že své rodince ukáže, kde vyrůstal. Naložili auto a jeli.
Ubytovali se ve starém, popínavými růžemi porostlém hotýlku v Transylvánských Alpách. Hotel byl obklopen vzrostlými stromy a keři. Všude ticho, žádný hukot dálnic, vzduch křišťálově čistý. Spali jako by je do vody hodil. Teprve za svítání je budil řev ptáků v zahradách.

Jednou odpočívali po vydatném obědě v restauraci hotelu, kde se na tlustých kobercích neslyšně pohybovali číšníci, a otec se v dobré náladě z vydařeného výletu své dcerušky zeptal, chtěla-li by něco sladkého. Samozřejmě chtěla zmrzlinu, a to vanilkovou s oříšky. Otec přivolal číšníka a rumunsky mu vysvětloval, co by si dcera přála.
Vanilková nebyla. Ani s oříšky nebo bez. Zmrzlinu vůbec nevedli. Byl to holt nóbl hotel.
Táta to dcerce vysvětlil, ale ta se nedala, dupla nožkou a rozkřičela se, že chce zmrzlinu.
Číšník francouzky uměl, ale rozuměl by i tak, takže se jen ukláněl a omlouval.

Tu začala dceruška nadávat rumunsky. Šťavnatě a se vším všudy, tak, jak to slýchávala od otce. I s důrazy na správných místech, s oplzlým přízvukem, celou duší i tělem ze sebe chrlila ty nejohavnější nadávky, jaké dovede stvořit jen lid v horách, kde sídlil ponurý hrabě. Kletby to byly sprosté a rouhavé, z nichž ta nejnevinnější tvrdila něco o znásilnění Panenky Marie.

Číšník stál jako solný sloup, otec zbledl a nebyl schopen slova. Celý sál se obrátil k nim a naslouchal. V očích hostů se zračilo zděšení. Na těch otcových kletbách bylo to zvláštní, že se ani jedno slůvko neopakolo dvakrát. Přesto ta šňůra ohavností trvala minuty, a teprve když se personál začal srocovat u dveří a cosi vykřikovat, se otec vzpamatoval, konečně pochopil, co se děje, a hlavně odkud to ta jeho něžná ratolest má. Skočil po ní, strhl ji k sobě a přikryl jí ústa dlaní. A pak ji už táhl ke dveřím, nesl ji v náručí s dlaní na ústech, spěchal po schodech do jejich apartmá a personál před nimi prchal.

Zaměstnanci poslali k řediteli delegaci s ultimátem. Ne, nežádali vystěhování těch lidí – požadovali, aby byl z vesnice povolán místní farář, jenž byl ve svém vedlejším povolání exorcista. Ředitel se ošíval, byl světa znalý a na pověry nedal, ale jelikož je košile bližší než kabát, pro toho klerika poslal.

Ten chlapík dorazil stejným autem. Přivedli jej před dveře hostů z Francie, k nohám mu postavili kufřík s jeho věcmi a nechali jej tak.

Můj známý byl velice výřečný muž. Navíc se mu na té burze opravdu dařilo, a tak se s panem farářem dohodl. Farář přijal dar na opravu kostela a vyhánění ďábla se scvrklo na pokropení hlavičky už zase tichého dítěte svěcenou vodou. Její otec byl poloviční, ale nepraktikující žid, takže mu ta kapka studené vody nevadila. Trochu sebou cuknul teprve ve chvíli, když pan farář udělal dcerce na čele malinkatý křížek.
Ale hned na to zapomněl.

Reklamy