„Lehni si pořádně!“ řekl strýc František a podrbal Sama na zádech.

‚Dyť už ležím,‘ mňoukl Sam a  rozložil se na strýcových kolenou, přimhouřil  fialové oči a začal příst. Bylo dusno.

„Franto, vodu!“ křikla teta Klára a vystrčila z okna kbelík a hned po něm svou ostře řezanou tvář s korunou do uzlu sčesaných vlasů. Strýc František rozmrzele vstal a vydal se k oknu a pak ke studni. Pumpoval a do dlaně zachytával chladnou vodu. Chutnala sladce. Podal tetě kýbl a ta s ním zmizela. „Není zač,“ broukl strýc a znovu se uvelebil na své lavici. Opřel se a nechal paprsky slunce, rozředěné listím jabloně, dopadat na svou tvář.

Bylo to ještě před válkou, na tomhle dvoře. Seděl na špalku a čekal na večeři. Za ním čněla k nebi ohromná hromada polen, dost na celou zimu.

„Mohl bys prosím skočit pro Vendulu?“ řekla máma a v jejím hlase byla starost. Šel tedy.

Tiše se kradl houštím až k potoku, tam, kde si Vendula sama hrávala. Minulý týden ji tam našel náhodou, když se vydal na hřiby. Vyšplhala do koruny olše a rozhoupala ji. Stál a díval se. Vendula se houpala v rytmu jakési bláznivé písničky, olše sténala a nahýbala se čím dál víc. V jedné chvíli se zdálo, že Vendula míní přeskočit do koruny sousedního stromu – zachytila jeho větev a při odklonu z ní strhla všecko listí. Zasmála se a zhoupla strom ještě víc. Ve chvíli, kdy olše v kořenech zapraskala, přiskočil a zastavil ji jako houpačku v lunaparku. Slezla a nechala se odvést domů.

Tentokrát ji uviděl pod vrbou, na vysokém břehu. V rukou měla dva proutky, tahala jedním po druhém a napodobovala zvuk houslí. „Ááá,“ a ještě jednou: „Ááá.“ Pak nespokojeně zavrtěla hlavou a začala své housličky „ladit“. Strýc notám nerozuměl, ale zpíval v kostelním sboru a jeho bas byl silný a čistý. Když „doladila“, spokojeně zabručel.

Vendula jej uslyšela a oba klacíčky vyletěly do výše. Vzápětí po nich chňapla, ale ztratila rovnováhu a už se sunula po svahu k vodě. Než stačila vykřiknout, voda se rozstříkla do všech stran a ona zmizela pod hladinou.

Strýc František za svou sestrou skočil tak, jak byl. Šmátral pod vodou, krátce ucítil v dlaních její vlasy, ale vysmekly se mu, nadýchl se a ponořil se za ní. Uchopil ji kolem pasu a v té chvíli si přál, aby měl dva páry rukou, protože, ač plavat uměl, v obou rukou držel mrskající se Vendulu. Vytáhl ji na břeh jako štěně.

Když ji nesl v náručí domů, tiše plačící a třesoucí se zimou, ohříval ji vlastním tělem a šeptal jí do ucha: „Neboj, já ti  obstarám opravdové.“ Jak řekl, tak udělal. Ještě než jej Němci odvedli do války.

Sluníčko se přesunulo a začalo mu připalovat nos. Pokoušel se je odehnat rukou, ale nakonec se probral, pohlédl k obloze a poposedl si do stínu. V křoví se něco pohnulo. Sam seskočil na zem a vydal se na průzkum. Strýc přivřel oči. Sam se po chvíli vrátil, vyskočil strýci na kolena a složil mu do klína nádhernou myš. Pohlédl na strýce, ale když ten nereagoval, uvelebil se a nastavil hřbet strýcově dlani. Dočkal se. Dlaň jej pohladila a pak projela po jeho žebrech až nahoru k hrdlu, a nakonec k vousaté tváři. Zastavila se na něčem huňatém, pohladila to, a pak začala kožíšek mrtvé myši hníst.

Najednou strýc procitl, vyskočil a zařval: „Ty potvoro!“ Sam nečekal a zmizel ve křoví. Strýc se chvíli díval na své krví pošpiněné kalhoty a srovnával si to v hlavě. Pak se vydal ke studni. Vrátil se na lavičku a vystavil mokré kalhoty paprskům slunce.

Poprvé šla do hodiny houslí s tatínkem. Prošli džunglí zahrady pana Nowaka, stanuli před dveřmi, a než stačili zaklepat, dveře se otevřely a na zápraží vyšel starší pán s bříškem, prošedivělými skráněmi, trochu potřísněnou vestou a se širokým úsměvem na tváři.

„Dobrý den a pojďte dál,“ zval je a ukazoval jim rukou, kam mají jít. Zírali do útrob jeho obydlí a nehýbali se. Tak se vydal napřed. Zručně se proplétal mezi květináči vysokých roslin, kvetoucích, nebo s podivnými plody v malinkatých korunách, mezi stohy knih a všemožných papírů, šicím strojem, piánem, stolečkem na hru v karty, stojanem na noty, ale i mezi svazečky od stropu visících suchých bylin. Vše vonělo jako rozkvetlá louka. Tatínek se usadil na jediném volném štokrleti v koutě, pod stojací lampou, seděl trochu nakřivo a žmoulal v upocených rukou čepici.

Pan Nowak otevřel pouzdro s Vendulinými houslemi, uchopil nástroj do obou rukou a znalecky si jej ze všech stran prohlížel. A pak, spokojen s prohlídkou, jej naladil. Vložil jej Vendule pod bradu, položil jí prsty levé ruky na struny, a nakonec jí do pravé ruky dal natažený smyčec. Vzal i svůj nástroj a začal tiše hrát.

Vendula se na pana Nowaka dívala s otevřenou pusou a nehýbala se. Tatínkův zrak bloudil po místnosti. Nakonec spočinul na poličce s knihami nad gaučem. Stály tam desítky svazků a tatínek rozluštil nejdříve pár českých titulů. Věděl si rady i s knihami polskými, u ještě jiných poznal, že se jedná o knihy německé, i když jejich smyslu nerozuměl. Ale u pár knih se vzdal. Byly vázány v kůži, se zlacenými písmeny podivných, cizokrajných tvarů.

Hrál etudy a Venduly si nevšímal. Tatínek znervózněl. Drahý čas utíkal. Tu Vendula položila smyčec na struny, potáhla jím, a když se pan Nowak nenechal vyrušit, posunula smyčec zpět. To střípnutí kupodivu zapadlo do melodie pana Nowaka. Potáhla ještě jednou, a ještě jednou, a nakonec začala hrát, nejistě a tím nejtišším pianissimem na světě. Tatínek v sobě potlačil chuť vyskočit a plácnout ji.

Když Těšínsko obsadili Poláci, dával pan Nowak dětem lekce polštiny, s dospělými chodil po úřadech a psal jim dopisy. Když přišli Němci, už jen psal a nikam nechodil. Jeho dům zmizel za houštím přerostlé zahrady. Pan Nowak byl Žid.

Sam se nudil. Sevřel do svých ostrých špičáků ukazováček strýce Františka a mírně stiskl. Strýc se lekl a ucukl. Hrot špičáku rozřízl jako břitvou kůži na bříšku prstu. Strýc František si vycucával krev z ranky, nadával, přidržoval si levičkou Sama a jeho oči slibovaly trest nejkrutější. Obloukem vyplivl červenou slinu do trávy a rozhlédl se kolem sebe. Pod jedovatým břečťanem, jehož haluzku si přivezl z anglického zajetí a vlastnoručně ji pod stěnou dílny zasadil, rostl trs jitrocele. Chvíli zaváhal a pak Sama pustil. Utrhl lísteček jitrocele a omotal jej kolem zraněného prstu. Sam se připlížil zpět, a když se strýc František po něm nerozehnal, vyskočil mu na kolena a svinul se do klubíčka.

Pan Nowak se otočil zády k Vendule, díval se do pralesa své zahrady a hrál dál. Vendula s ním. Když Pan Nowak přešel na druhý hlas, Vendula zaváhala jen na okamžik, ale hned pokračovala. Držela melodii. Hrála etudu, jakou předtím nikdo nikdy neslyšel.

Když dohrála, svěsila ruce podél těla a čekala. Pan Nowak nic neříkal. Díval se na Vendulu velkýma očima a po tvářích se mu kutálely slzy jako hráchy. Pak se napřímil, odvrátil se a otřel si tvář rukávem. Když skládal svůj nástroj do kufříku, prohodil: „Když chceš, tak můžeš přijít zas. Třeba hned zítra.“ Nad podanou bankovkou jen zavrtěl hlavou a odprovodil je ke dveřím.

Bylo pozdní léto a Vendula pomáhala rodičům na poli. Ale když už všichni večer usnuli, otevírala okno svého pokoje a šplhala po kmeni jabloně dolů, utíkala do stodoly a tam, v seně a se svým psem neurčité rasy hrála nejtišším pianissimem melodie, se kterými ji seznámil pan Nowak. Nebo jiné, které ještě nikdo neslyšel. A Fred uznale, ale také pianissimem, k tomu vyl.

Když přišly chladné dny, pomáhala i v chlévě. Tatínek upadl a škaredě se potloukl. Musel ulehnout. Sama také postonávala. Ale nevynechala ani jednu hodinu u pana Nowaka. Pan Nowak, když přišla s horečkou a rýmou, připravil bylinkový čaj, napojil ji a do uší a do nosních dírek jí zasunul stroužky česneku. Vendula se zahlédla v zrcadle a chtělo se jí smát. Ale jako tenkrát v kostele, když brácha František dělal šprťouchlata a ona se nesměla zasmát, prožívala muka pekelná. Pan Nowak jí mizernou hru prominul.

Jedné noci, a bylo to vlastně už k ránu, si přehrávala své melodie ve stodole, když Fred přerušil doprovod a nastražil uši. Zahrabala housličky do sena, proklouzla vraty do dvora a pak k plotu. Po cestě jel nákladní vůz, přikrytý plachtou a s tlumenými světly. Zastavil u domku pana Nowaka. Z korby seskočili čtyři vojáci a rozběhli se do zahrady. Po chvíli  přivlekli k autu postavu s bříškem, vhodili ji na korbu, naskočili za ní a ihned se rozjeli. V té chvíli vyskočily v křoví plameny a než si uvědomila, co se děje, stál celý dům v ohni.

Do školy šla až třetího dne, když pro ni poslali. Maminka ji vytáhla z postele a spěšně ji oblékla. Neprotestovala. V maminčiných očích bylo něco, co jí zavřelo ústa.

U tabule stál pan Kraus, muž vojenských mravů i řeči. Když v okolí krátce zavládli Poláci, nosil oděv jako generál Rydz-Śmigły, byl samé „proszę pani, proszę pana,“ a „całuję rączki“. Když nastoupili Němci, nechal si narůst knírek jako kartáč, vlasy si sčesával do čela a k jezdeckým rajtkám nosil opasek i napříč přes prsa. V naleštěných holínkách měl jak zdravou pravou nohu, tak protézu na místě nohy levé, a opíral se o knihu v černých deskách, se zlatou orlicí s hákovým křížem v břiše. Měla to být hodina matematiky, ale pan Kraus učil na všech lekcích jen jedno – rasové zákony.

Pro své vývody potřeboval názorný příklad, a jelikož žádný jiný nebyl k dispozici, mluvil o panu Nowakovi, u kterého se nemohl splést, protože ten byl za Žida uznán úředně a po zásluze vyvezen  na nedaleký sever. Pan Kraus nedovedl mluvit jinak, než řevem. Naslouchal ozvěně svého hlasu a hleděl přes hlavy žáků někam do hlubin tisícileté říše.

„Pan Nowak není Žid,“ ozvalo se najednou z první lavice. Pan Kraus se zarazil. Jeho zrak se pomalu snižoval a zaostřoval na tvářích žáků, až došel k první řadě. Vendula seděla dle předpisů vzpřímeně a ruce, s tužkou mezi prsty, měla způsobně složené na otevřeném sešitu. Oči pana Krause spočinuly na ní.

„Was du sagen?“ Co ty říkat? zasyčel a vykulil na ni oči. Vendula natáhla krk a odpověděla:

„Pan Nowak není Žid, on je hodný člověk.“

Pan Kraus stál s otevřenými ústy. Přemýšlel. Ale pak potřásl hlavou jako kůň, uchopil říšský zákoník, pozvedl jej vysoko nad hlavu a klopýtal směrem k Vendule.

„Jude, ich sagen Jude!“ Žid, já říkat Žid! chroptěl a od úst mu odskakovaly sliny. Zastavil se o hranu Venduliny lavice. Až když bylo pozdě, když orlice s hákovým křížem zatřepotala křídly a říšský zakoník začal padat na Vendulinu hlavu, si uvědomil, co dělá. Pokusil se jej strhnout k sobě, ale těžká kniha dopadla na Venduliny prsty, způsobně složené na sešitu před ní. Vendula omdlela bolestí.

Strýc František se postavil, protáhl si záda a vydal se ke studni. Ze škopku s chladnou vodou vytáhl láhev piva, otevřel ji v zubech a napil se chladivého moku. Utřel si ústa do dlaně a hlasitě říhl. „Františku!“ ozval se káravý hlas z kuchyně. „Kuš, babko,“ odpověděl. Vylil trošku na desku lavice a Sam začal chlemtat. „Zas to zvíře ožíráš?“ uslyšel. Sam se živil sám, jen z toho, co ulovil nebo někde sebral. Proto mu takhle říkali. Tohle bylo to jediné, co mu strýc sem tam ukápl. Když jej tehdá v kapse přinesl domů po nějakém posezení s kamarády, poté, co jej našel ve výkopu u cesty, to zoufalé kotě, co se nemohlo dostat ven, jej teta Klára trpěla na dvoře jen pod podmínkou, že se o sebe postará. Sam to brzy pochopil a oba žili vedle sebe tak, jako by ten druhý nebyl.

Ve své šedivé uniformě stanul ve vrátkách zahrádky a rozhlížel se. Za ty roky, co byl ve válce a pak ještě v anglickém zajetí, stromy povyrostly, ale chaloupka i chlév se stodolou se zdály být menší. I ta uniforma jako by se scvrkla – praskala mu ve švech. Když vkročil do zahrady, zpoza stodoly se vyřítil Fred a s vyceněnými tesáky mu šel po hrdle. Ale známý pach jej stačil varovat a Fred cvakl zuby a narazil do strýce Františka jen váhou svého těla. Oba dopadli na trávu. Váleli se jako dvě štěňata, František volal „Frede, ty potvoro jedna“, a Fred šťastně kňučel a lízal Františka kde si to jen nechal líbit.

Tu nad nimi stanula vysoká dívčí postava. František se neohrabaně zvedl na nohy. Oprašoval si uniformu, srovnával si límec a díval se dívce do tváře. Teprve když se usmála, poznal ji. „Vendulo!“  Postavil ji zpět na zem, až když o to začala prosit.

Když rodiče po večeři odešli a oni v kuchyni u stolu zůstali sami, podíval se jí do očí a řekl: “A co housle? Hraješ?“

Neodpověděla. Místo toho se na něj usmála. Tím úsměvem, o kterém jí někdo musel říct, že jí nejvíc sluší. Položila na stůl před bratra svou levou ruku. František na ni pohlédl, a pak ji přikryl svou dlaní. Lehce ji stiskl.

„Co se stalo?“ vyšeptal. Pověděla mu to.

„Já ho zabiju!“ zasyčel.

„Není třeba,“ odpověděla mu.

Zjara minulého roku Němci odtáhli a brzy nato se k vesnici blížilo vojsko ještě jedné země. Rodiče pozavírali dcery do chlívků, schovali je v lese, nebo prostě zahrabali do hnoje. Kolem cesty stáli muži a stařeny a mlčky pohlíželi směrem, odkud se blížila kolona vojenských vozidel.

Když kolem nich projížděl první nákladní vůz s vojáky na korbě, nikdo je nevítal a vojáci se tupě dívali před sebe. Od lidí se oddělila kulhající postava v narychlo spíchnuté rubášce, s několika dosud nerozkvetlými větvičkami šeříku v ruce. Přiblížila se ke koloně a pokoušela se strefit jednotlivými větvičkami do vojáků. Ale nedařilo se jí – větvičky padaly do prachu cesty. Pan Kraus se tedy rozehnal a vši silou hodil větvičku do výšky. Ale ztratil rovnováhu a před pádem jej zachránil telegrafní sloup. Objímal jej, rovnal si lodičku s hvězdičkou na hlavě a volal „zdravstvujtě“. Vojáci ožili, chechtali se a ukazovali si na něj.

Za nákladními vozy jely tanky T 34.  Pan Kraus se dal do pořádku, napřímil se a odhodlaně se vydal blíže k jízdní dráze. Když kolem něj projíždělo první téčko čtyřiatřicítka, rozehnal se a hodil vše, co měl ještě v ruce, na věž tanku. Větvičky sklouzly po hladkém pancíři, ale to už pan Kraus neviděl. Zapotácel se a blatník, poškozený v boji a vyčnívající do strany, se mu zakousl do kabátu. A nepustil.

Pan Kraus stačil udělat dva kroky, pak upadl. Lidé začali křičet, ale tank jej táhl dál. Vlevo dozadu je posádka T 34 slepá. Lidé křičeli, ale hlasitější než jejich křik bylo „zdrávstvujtě“ pana Krause, jediné ruské slovo, jakému se stačil naučit, a pak už jen jeho vysoký ženský jekot. Když tank vjel do zatáčky, pan Kraus se dostal pod pás a křik ztichl jako uříznutý nožem.

„Alenkó, večeřééé!“ ozvalo se ze sousedovic zahrady. Strýc František vstal, zašel si do dílny pro metlu a začal zametat dvůr. Když pozametal asi půl, zastavil se. Opřel se o metlu a chvíli naslouchal. Alenka si naladila nástroj a začala hrát. Docela jí to šlo. Strýc potřásl hlavou, odnesl metlu do dílny a vešel do domku. Pozavíral za sebou všechny dveře a pak i všechna okna.

„Chceš, abychom se tu podusili nebo co?“ hubovala teta Klára. Ale okna i dveře zůstaly zavřené.

Reklamy