Borůvky

…hrdina mých povídek Borůvky, Zvuk houslí, Šachy, Dvojníci a celé řady jiných. Gesta, pohyby rukou, slova a hlášky, žerty a nápadné pointy, jež se vyskytují v mých textech jemu nezasvěcených, často také pocházejí od něho. Vždyť i ten dalekohled, „zakoupený na bleším trhu v Polsku“  je jeho, a já jej teď doopravdy vlastním. Jeho vzdor vůči násilí, pohrdání velikými gesty, ironie, a tak trochu švejkovství (zatáhli jej do wehrmachtu, a tam si ani jednou nevystřelil – radši nabifloval morseovku a tak jej dali k radistům), ale taky paličatost ve věcech, jež bolševici pokládali za zločin (byl hluboce věřící, za což si od nich vysloužil posudek „naprosto nespolehlivý živel“), se staly mým nedostižným vzorem.
Před pár měsíci, než nemoc vybuchla naplno, nás navštívil. Na rozloučenou zabrumlal, že by byl rád, kdybychom mu odpustili, jestliže proti němu něco máme.
Nemohli jsme mu odpustit. Na jeho poplašenou otázku Proč? jsme mu řekli, že není co odpouštět. On totiž nikdy nikomu nic zlého neudělal. Jen miloval lidi kolem sebe a sloužil jim, dokud to šlo.
Neměl jsem na něm rád jen jedno: Že nás všecky, mladé a třeba vysokoškolsky vzdělané, vždy a bezohledně porážel, jen co jsme s ním zasedli za šachovnici. Pokládal to za dobrou průpravu pro život, co se taky s nikým nemazlí.
Nejvíc jsem měl rád jeho humor: Ještě v den, kdy měl zemřít, jej stihla navštívit jedna mladá žena z jeho křesťanského sboru, která byla shodou okolností zdravotní sestra. Prý jestli by mohla být v něčem užitečná. On si s ní krátce popovídal, a pak pronesl tato slova: „No, že mě taky navštíví někdo mladý, a ne jen ti staří páprdové, co stojí jako já jednou nohou v hrobě!”
Teta Klára si jej na revers přivezla ze špitálu domů. Rozloučili se spolu, sami dva. Všichni je obdivovali, že spolu byli celých šedesát let. Ale oni se toho večera usmívali, protože to bylo jednašedesát! Když je tehdá oddali a hosté odjeli domů, předvolali si je na úřad a sdělili jim, že sňatek je neplatný, protože nevěstě je teprve sedmnáct. Strýc František pohotově opáčil: „No dobře, tak se za rok pobereme znovu. Ale kdo zaplatí tuhle svatbu?” Když se ouřada dozvěděl, kolik že bylo svatebčanů, spotilo se mu čelo a navrhl, aby o tom mlčeli a za rok se přihlásili. Že se to zapíše až pak.
Řekl jí ještě, ať se už nevdává, že to nestojí za to. Přeci to už zkusila s ním, takže by měla vědět. Stiskl jí ruku, slíbil jí, že se k ní v tom nebíčku přihlásí, a za chvíli s úsměvem dodýchal.
Už spí klidně, a v noci jej netrápí noční můry z druhé světové (napodoboval kulometnou palbu a teta Klára se schovávala pod postel).
Bylo mu třiaosmdesát. Náš milovaný, nespolehlivý živel, už není. Jen v paměti nejbližších a v mých povídkách.

Reklamy