Zagramy?

Na obzoru se blýskalo – blížila se anglická fronta. Stáli u hromádky hořících polínek na dvorku selského stavení v Normandii. Už dávno si zvykli na ozvěnu dělostřeleckých granátů dopadajících o pár kilometrů dál. Dunělo to jako bubny symfonického orchestru.
„To je hic,” pověděl můj strýc František a přejel si rukou po holé bradě.
„Tak tak,” přitakával Łukasz. Z kapsičky civilní vesty, zpod vojenské bundy šedozelené barvy vylovil revmatickými prsty hodinky na žlutém řetízku, stlačil knoflík po straně a víčko se odklopilo.
„Już czas,“ řekl ve své mateřštině. Z hromady špalků vzal ešus a nalil do něj vodu. Postavil jej na rozpálené kameny na okraji ohně. Pak z lahvičky ukrývané na dně teletiny nakapal trochu oleje do pánve a umístil ji vedle ešusu. Přiložil ještě polínko a podíval se na svého mladičkého kamaráda.

„Zagramy?“ zeptal se. Strýc František přikývl, vytrhl z pařezu sekeru a sfoukl z něj třísky. Łukasz na něm rozprostřel plátěnou šachovnici. Figurky, odlité z olova, stály na nerovném povrchu pařezu trochu nakřivo. František usedl na hromadu špalků, sklonil se nad šachovnici, a svět kolem něj přestal existovat. Posunul figurku, sáhl pod kabát a zašmátral po blechách. Když jednu dostal, vytáhl ruku ven a nespouštěje oči z šachovnice upustil blechu do ohně. Prsklo to a mezi uhlíky vzplál oranžový plamínek.

Łukasz posunul pánev blíže ke žhavým uhlíkům. Když se tuk začal škvařit, vzal z teletiny tři vajíčka, postupně je naklepával o okraj, prsty roztahoval skořápku a vypouštěl obsah do pánve. Vše poslepu a jednou rukou. Se zkušeností starého pucfleka.
„Jsi na tahu,” řekl František.
„Co prawisz?” opáčil Łukasz a nastavil ucho.
„Tvůj tah!” zakřičel mu František do ucha a ukázal na šachovnici.
„Zaraz, potrzebuję soli,” odpověděl Łukasz. Ale sůl nenašel. Zvedl se a šel po zaneřáděném dvoře do selského stavení. Pravou nohu, kdysi dávno prostřelenou, za sebou popotahoval.

Ušel snad deset kroků, když František uslyšel svist letícího granátu. Sotva dva metry od ohně měl Łukasz svou díru. Každý takovou měl. František vyletěl jako pružina, a ještě než zapadl do kamarádova dolíku, zařval: „Lukáši!”  Łukasz se ani neohlédl. František se schoulil až na dno. S dlaněmi na uších, s hlavou mezi koleny, napjatý jako struna čekal.
Tu se s ním země zhoupla jako lodička v lunaparku. Pak už nic.

Pohnul se a setřásl z hlavy hlínu a prach. V uších mu pronikavě zvonilo, ale jeho celé tělo se uvolnilo a on pocítil rozkoš, jakou muž pozná jen ve chvíli vrcholu. Radost z nově počatého života. Pohlédl vzhůru. Přes okraje jámy visela stébla prachem ztmavlé trávy. Chvíli na ni hleděl a obdivoval se jí. Otevřel dlaně před očima a prohlížel si je. Pak k němu proniklo ržání.

Kde se tady vzal kůň? Zvedl se a opřel o stěnu jámy. Dvůr byl vymeten, špalky se odkutálely k poraženému plotu. Po ohništi zůstalo jen černé kolečko.

Uprostřed ležel člověk, údy rozhozené do všech stran. Naříkal vysokým, pisklavým hláskem, tak nepodobným jeho obvyklému basu. „Moje dzieci, moje dzieci,” opakoval pořád dokola. „Moje dzieci,” nic víc.

Strýc František se zachytil chomáčů trávy a vylezl z jámy. Zůstal ležet a oddychoval. Pak se na všech čtyřech vydal ke kamarádovi. Než k němu dolezl, hlásek utichl. Łukasz se malýma, dětsky bezradnýma očima díval na hromádku střev vedle sebe. Jako by se omlouval za tu spoušť.

Strýc se nad ním sklonil a ta očička mu zatlačil.

„Los los!” řval kapitán Gawron. Stál nad Františkem a jezdeckým bičíkem si šlehal po holínkách. S kamarády sebrali to, co z Łukasze zbylo, v zeleninové zahrádce vykopali hrob a uložili jej tam. Gawron byl Slezan jako oni, ale mluvil, či spíš křičel, jen německy.
František ze svých zásob připravil vaječinu a žitnou kávu pro Gawrona. Ten nejdřív přičichl ke kávě, ušklíbl se, ale vaječinu přijal a ohryzek mu na vychrtlém krku poskočil. Pokynul Františkovi, ať si přisedne, a nandal mu na talíř polovici své opožděné snídaně. František poděkoval a po krátkém zaváhání vylovil z pouzdra své gazmasky skývu chleba. Rozlomil ji a polovičku položil vedle kapitánova talíře. Namáčel svůj chléb do horkého oleje a důkladně žvýkal.
Nakonec talíř kůrkou vyleštil, odsunul jej na okraj stolu a podíval se na Gawrona. Kapitán přikývl. Strýc vytáhl z kapsy kabátu svou šachovou soupravu, rozložil ji na stole a nabídl kapitánovi obě zavřené dlaně. Kapitán na jednu klepl bičíkem. Na strýce připadly bílé.

Když František své figurky pozdě odpoledne sbíral, kapitán na něj blahosklonně shlížel, kouřil ukořistěnou francouzskou cigaretu a bičíkem si šlehal po holínce. Strýc figurky z lipového dřeva ukládal jednu po druhé do plátěného pytlíčku, přidal i šachovnici.

 Kapitán mu podal krabičku cigaret. Strýc František zavrtěl hlavou. Gawron se zachmuřil.
„Nekouřím,” řekl František.
„Ach sooo,” protáhl kapitán Gawron a strčil krabičku do kapsy kalhot. Položil dlaň na strýcovo rameno a odprovodil jej ke dveřím.
„Gute Nacht, Herr Hauptmann,“ řekl strýc František.
„Gute Nacht,“ řekl kapitán, a pak dodal: „Franz!“
To bylo poprvé, kdy Gawron někoho oslovil křestním jménem.

Ve chvíli, kdy procházel kolem Łukaszova hrobu, sáhl do kapsy, dřepl si, a do čerstvé hlíny zasadil olověnou figurku pěšáka. František nikdy nepochopil, proč Łukasz ty šachy všude s sebou vláčel. Muselo to vážit snad dvě kila. František našel jen tuto jedinou.

Dałeś mu wygrać?
“To víš, že jo,” zašeptal strýc František.
To dobrze.
František do hlíny rozehřáté odpoledním sluncem otiskl svou dlaň.

 

­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­

Jeho nová britská uniforma se mu docela líbila. Konečně se zbavil té šedozelené, kterou mu v zajateckém táboře nechali, i když se už skoro rozpadala. „Good day!“ a: „Hallo!“ odpovídal kolemjdoucím.

Tu mu někdo zastoupil cestu. František si prohlédl jeho kalhoty, pak sako s metály, a nakonec jmenovku. Ten člověk tam stál mírně rozkročen, s rukama za zády, s bičíkem pod paží.

„Herr Hauptmaaann?“ protáhl František a jeho ústa zůstala otevřená.

„Major Gawron,“ odpověděl muž. Mejdžr Gawron.

Pak si bičíkem šlehl po holínce a vzal Františka kolem ramen.

„Let’s go!“ řekl, a už táhl strýce Františka do nejbližšího pubu.

 

 „Takže vy jste byl po celou tu dobu anglickým…“ řekl v jedné chvíli František.

Gawron přikývl.

„A poznal jsi něco?“ řekl.

„Sakra, dyť vy jste byl horší než ti oficíři z rajchu!“

„O to šlo, kamaráde, o to šlo,“ řekl Gawron a kývl na číšníka. Ten přispěchal s šachovnicí.

 

„Zahrajem si?“ řekl major Gawron, položil bičík na stůl, vybral dvě figurky a natáhl k Františkovi obě zavřené dlaně. František sáhl po majorově bičíku a klepl jej do hřbetu jedné ruky. Na strýce připadly bílé.

 

Dasz mu wygrać?

„A měl bych?“ zašeptal František.

Już nie trzeba.

Major Gawron zvedl hlavu od šachovnice.

„Řekl jsi něco?“

 

„Šachmat,“ řekl František a vstal.

Vzal z háku na stěně svou čepici, nasadil si ji a zeširoka, na způsob anglických vojáků zasalutoval:

„Good night, Sir.“

Gawron na něj pohleděl, pak vstal, podal mu ruku a řekl:

„Dobrou noc, Františku.“

 

František kráčel ke dveřím a major Gawron se  pohupoval  na židli. Jezdeckým bičíkem si zlehounka šlehal po holínce.

Reklamy