Vwčná milenka

Vwčná milenka

Jen co se vlak rozjel, někdo otevřel dveře mého kupé a šouravě vstoupil. Spolu s ním se dovnitř vedral závan podzimního chladu. „Zavřete ty..!“ chtělo se mi vykřiknout, ale pohled na toho člověka mne zarazil. Hříva bílých vlasů, malinko skloněná postava v teplém, dlouhém kabátě, v ruce kožený kufřík. Rozpačitě se rozhlížel, skoro jako vetřelec. Ukázal jsem na místo naproti a stejným pohybem jsem odložil noviny, vstal a vzal mu z ruky kufřík. Usadil se pod svým zavazadlem, opřel, a pečlivě si velkým, staromódním kapesníkem leštil zpocené brýle. Snad čekal, až se namožené srdce uklidní.

Nad okrajem novin jsem zachytil jeho pohled. Uhnul očima a zahleděl se do houstnoucí tmy za oknem. Mžilo a kapky zanechávaly na skle dlouhé čmouhy. Moc toho vidět nemohl. Snad ani nechtěl – jeho myšlenky byly zřejmě pořád tam, odkud odjížděl; tvář sebou občas škubla, ústa se usmála, aby hned strnula v napjaté vážnosti. Po chvíli potřásl hlavou a obrátil se ke mně.
„Ehm,“ odkašlal si, a když jsem na něj pohlédl, usmál se a podal mi ruku.
„Matouš,“ řekl, „to je příjmení.“
Nezbývalo mi, než mu tu ruku stisknout.
„Werner,“ řekl jsem. „Taky příjmení.“

Sáhl do kapsy a vytáhl digitální fotoaparát. Pohrával si s ním. Skla jeho brýlí odrážela barvy obrázků, které si na displeji prohlížel. Cosi si pobrukoval, tu spokojeně, tu nazlobeně, sem tam se vyplašeně kolem sebe rozhlédl, ale když se ujistil, že tam jsem pořád jenom já, zahloubán do novin, vracel se ke svým obrázkům.

Přestal si hrát. Už nezměňoval obrázky – zíral na jeden jediný. Jeho tvář se čím dál více chmuřila, hlava se skláněla nad fotoaparátem, vlasy mu padaly do očí, jak se celý nahrbil. Když se předklonil ještě víc, pocítil jsem nepokoj, že se mi ten člověk sesype na podlahu. Uvědomil jsem si, že nevím, jak se uděluje první pomoc, tím méně, že nemám ponětí, co tomu člověku je. Podíval jsem se ke dveřím, ale nikdo na chodbičce nestál, ani průvodčí vagónem neprocházel.
„Pane,” řekl jsem a natáhl jsem k němu ruku, ale on se prudce napřímil, vytáhl z náprsní kapsy svůj velký kapesník, rozhrnul si vlasy a ukryl se za ním. Za hodnou chvíli se vynořil, kapesník vložil na původní místo, a teprve pak se na mne podíval. Provinile se usmál. Roztáhl jsem před sebou plachtu novin.

„Pane Wernere,” uslyšel jsem jeho tichý hlas. Tentokrát jsem netoužil po konverzaci. Já si povídám rád, ale když ten starý pán vkročil do kupé, zdál se mi tak všední, jako toto počasí, jako tenhle vlak, jako ti všichni, které zde denně potkávám. O čem s ním mluvit? Jak rostou ředkvičky v zahrádce? Nebo jak bolí revma?
Položil jsem si noviny na kolena. Projížděli jsme stanicí a blikající lampy na něj vrhaly světlo i stíny. Díval se na mne svýma modrýma očima a mlčel. Jeho tvář se mi už nezdála tak všední, cosi mne v ní zaujalo, něco známého, co jsem důvěrně znal, a přesto jsem to nedovedl zařadit. Rysy jeho tváře se zdály vyprávět sáhodlouhé příběhy, ale já v té chvíli nevěděl, jaké.
„Taky fotíte?” řekl a pozvedl svůj aparát.
Fotoaparát a Matouš, to mi něco říkalo. Snad ne Ten Matouš?
„Vy jste…” vydechl jsem.

Už si zase hrál se svým aparátem.
„Ano,” řekl a ušklíbl se. Změnil pár obrázků, než pokračoval: „Viděl jste něco ode mne?”
„Jistě, viděl.”
„Ve které galerii?“
„My nechodíme do galerií,” řekl jsem.
Muž malinko pozvedl obočí.
„Manželka nemůže dlouho stát.”
Přikývl.
„Ale máme vaše album!”
„Které?”
„Já na titulky moc nejsem,” odpověděl jsem, „ale před očima mám každou z těch fotografií!”
„Kterou například?” Pohyb jeho prstů ustal.

„Tu ženu, co brzy ráno trhá v zahradě růže. Jak jí rosa zmáčela noční košili.”
„Hm. A to je vše, co jste tam viděl?” protáhl.
„No, manželka ještě říkala, že ta žena je blázen, že si uhoní zápal plic,” pípl jsem.
„Aha. Ale co si myslíte vy?” rýpl ukazováčkem do vzduchu.
„Já…”
„No?”
„Já měl dojem, že ona necítí chlad ani mokro, že jí nevadí zablácené bačkory.”
„Tak aspoň něco. A dál?”
Když jsem mlčel, podíval se na mne horní částí svých multifokálních brýlí a potřásl hlavou jako učitel nad hloupým žákem.
„Pak tam byly ještě jiné fotografie…”
„Ne ne,” skočil mi do řeči, „v téhle fotce, bylo tam ještě něco?”
Nadýchl jsem se a řekl:
„Víte, mně se zdálo…”
„No, jen to řekněte!” vystrčil na mne bradu.
„…mně se ta žena zdála taková, jak bych to řek, jako kdyby v ní byly všechny ženy, co jsem je kdy potkal i nepotkal!” vyhrkl jsem.

„Ach,” řekl a položil si aparát na klín, „všechny ženy?”
„Třeba Eva.”
„Eva je vaše manželka?”
„Myslím Evu, pramáti. A taky tam byla Sára, a Ester, a snad i mladičká Panenka Marie, nebo třeba Johanka z Arku,” vychrlil jsem jedním dechem a trnul, že se ten muž rozchechtá. Ale on se na mne díval velikýma očima.
„Moje paní v té fotce taky byla, i máma, moje sestry a tak,” pokračoval jsem tedy, „bylo to takové zosobnění všeho ženského. Ona měla v sobě něco, co jen ženy mohou mít, co se pouhým slovem uchopit nedá, něco, čemu Němci říkají ‘das gewisse Etwas’. Rozumíte mi?”
„Snad jo,” řekl. Pokyvoval hlavou a brumlal si: “Das gewisse Etwas? To jsou mi novoty!”

„Ještě jednu věc jsem na té fotografii viděl. Teda neviděl, takhle; jak se ta žena skláněla, aby si přivoněla k těm růžím, tak se mi zdálo, že já ty růže taky cítím. Řek jsem to ženě; i ona je cítila, byl jich plný dům!”
„To je zajímavé,” řekl po chvíli. „Však já vždycky povídal, že umělecké dílo má lidi inspirovat, ne manipulovat, má pouze člověka popíchnout, nastartovat ho do vlastního letu, ať už si pak letí kamkoliv. A pokud ten dotyčný divák, čtenář nebo posluchač není úplný pitomec, tak se to i někdy podaří.”
Uchechtl se:
„No a hlavně by to měl umět ten umělec. Takže když něco takového slyším, jako třeba teď od vás, tak mi to to moje staré ego malinko zahřeje.”
„Vy všechno přenecháváte jen naší představivosti? Sám od sebe nechcete někdy něco říct? Něco osobního?” řekl jsem.
Zasmál se:
„Ale ano, kdo by to nechtěl? Někteří umělci do svých děl vkládají svá osobní poselství. Je v tom touha po nesmrtelnosti, stará jako lidstvo samo. Člověk chce po sobě něco zanechat, co by za něj mluvilo dál, po celé věky, i když už po něm samotném nezůstane ani prach.”

„A v případě téhle jedné fotografie?” pokusil jsem se. „U ní jste taky chtěl něco osobního říct?”
Pousmál se.
„Vždyť ta fotka má dobrých padesát let! Řekl byste, že ta modelka je dnes v domově důchodců? A že je jí přes sedmdesát?” Hlava se mu chvěla. „Co já vím, co já si tehdá myslel.”
Podíval se na displej aparátu na svém klíně a zachmuřil se:
„Takové myšlenky, na kterých nám opravdu záleží, se stejně předat nepodaří.”
„Mistře, vždyť vy jste nejlepší. Co by za to jiní dali, kdyby se vám aspoň přiblížili! Nestačí vám to? Co byste ještě chtěl?”
Pan profesor se ke mně naklonil a oči se mu zúžily. Bylo v nich, a v jeho ohnutém spodním rtu, tolik pohrdání sebou samým a tolik zármutku, kolik se tam jen dalo vtěsnat.

„Pane,” řekl, „já fotím odmalička. Táta mi koupil takovej malej bakeliťák, pionýr jsme mu říkali, na film šest krát šest, to když jsi zapomněl přetočit film, tak jsi na fotce měl ‘duchy’, a to já měl často, protože jsem fotil dřív, než jsem si doved přečíst číslo snímku. Víte, to tam bylo takový malý kulatý okýnko a člověk to čet přímo vzadu na filmu, jo, a vyvolávat jsem si to musel taky sám; vývojka, voda, ustalovač, voda, dokázal bych to se zavázanýma očima dodnes. A pak jsem dostal najednou leicu, a čím dál tím lepší foťáky, to jak mi fotky tiskli a dávali na výstavy, pane, já měl doma snad nejvybavenější laboratoř v republice!” Odmlčel se, ale pořád rozčileně oddychoval.
„Lidi mě možná chválí, a to mě těší, ale stejně mě pořád něco žere, už jako klukovi mi to nedalo spát. Já mám totiž svoje vlastní představy, co by má fotka měla lidem říkat. Ale stejně jako tehdá, před šedesáti lety, se cítím bezmocný. Nemyslím, že chci příliš mnoho. Jen to, aby aspoň v jednom jediným případě můj snímek vyjádřil přesně, ale úplně přesně to, co vidím já. Kdepak, nemyslete si, nevidím lidem nad hlavou svatozář, nebo mezi stromy víly a tak. Ne! Víte co, já vám to řeknu, jste duše vnímavá, vždyť s tou ženskou v ranní rose, jak jste to řek, to bylo akorát.“

Vzal do ruky svou drahou digitální věcičku a nebezpečně s ní zamával.
„Já jednu holku nejdřív fotil tím mým pionýrem. Ne tu v tý rose, jinou. Tajně, jak to dělaj puberťáci. Vzrušovalo mě to, ale puberťáky vzrušuje kdejaká blbost. Pak jsem měl přestávku, a když jsme se setkali na vejšce, tak jsem ji zase kreslil. Kreslil jsem ji všude – na přednáškách, v ateliéru, kde jsme měli malovat něco jinýho, nebo jen tak doma z paměti. Na čem se dalo, i na okraji novin. A nakonec, když svolila, tak jsem ji fotil. Snad jen za ty študácký léta tisíckrát.” Kapesníkem jako prostěradlo si utíral zpocené čelo.

„A fotím ji dodnes. Já se s ní, pane, oženil. Lidi říkaj, že abych měl zadarmo modelku. Ale já ji miloval a já v ní viděl něco, co v ní snad nikdo nepostřeh. A pořád vidím. Takovýho něco, co není jenom ve tváři, co je taky ve vlasech, v pažích, v celým těle, v každým jejím pohybu, v úsměvu i zamračení, v pláči a ve smíchu, něco, co dělá, že já, starej revmatickej dědek kolem ní skotačím jako zajíček a jsem do ní pořád zamilovanej. Nekejvejte hlavou, tomu ještě rozumět nemůžete, poslouchejte, já s ní byl včera v kostele, a uprostřed kázání jsem jí musel říct, že ji miluju, já ji pozoroval takhle ze strany, tu křivku jejího profilu, ten úsměv a tu laskavost, já ji viděl jako tehdá, zamlada, když jsme stáli pod hvězdama na schodech před jejím domem a ona mi šimrala svýma řasama po tváři, pro mne byly najednou její šedivý vlasy kaštanový a kůže bez vrásek, já chtěl mít u sebe foťák a zachytit to teď, na místě, v tom kostele.
I když jsem věděl, že jsem to už zkoušel tolikrát a jenom jsem kazil film.

Co já se kvůli tý mý utkvělý myšlence nahledal! Po celým světě jsem jezdil, abych to odkoukal od starejch mistrů, i v Paříži jsem byl a čuměl na tu Monu Lisu, ale nebyl jsem z toho chytrej. Co jsem se naseděl ve svý temný komoře, jaký možný i nemožný techniky jsem nevyzkoušel, nejrůznější aparáty jsem kupoval a půjčoval! A teď jsem si pořídil tuhle hračku, prokousal se návodem v angličtině, a když jsem to dnes ráno měl na nočním stolku, tak jsem neodolal, víte, já vám to klidně povím, teda jak jsme se milovali, tak já viděl, že teď, ano teď je to celý zase tady, mohutný jako řeka a tak jasný, že by to musel vidět každej, a já jí to řek, já ji uprosil, a ona svolila, ale prej že jenom obličej a bez blesku, a měla recht, nač taky blesk, však zářila jako polární záře, a já fotil a fotil…”

Tu se zastavil a zkřivil tvář. Odvrátil jsem se.
„Já blbec jsem se na výsledek nepodíval sám. V zápalu ‘boje’ jsme si to prohlíželi hned spolu. Jo. Pěkná hovadina z mý strany. Víte, co jsme tam viděli? No? Dovedete si to představit? Nic než starou utahanou ženskou, očividně po koitu.”
Hlasitě se vysmrkal a pak zašeptal:
„Hodinu jsem ji musel chlácholit, aby přestala plakat. Trapné. Víc než trapné. Tak je to,” přešel do spisovné češtiny. Ale nepřestával troubit do kapesníku.

„Mistře… řekl jsem, ale nenechal mne domluvit.
„A neříkejte mi, krucinálhimelhergot, mistře! Když nedovedu vyfotit tohle, tohle, co jsem už tolikrát těmahle očima viděl, tak jsem diletant, jo, neuměl, prachobyčejný nemehlo – a můžu dělat tak leda fotky do občanky.”
„…vy to ještě dokážete!”
Jeho ruka prudce zvedla aparát a pan profesor s ním začal zase šermovat:
„Chtěl bych, strašně, jenže nevím jak, a taky mi nezbejvá moc času!”

Jako na potvrzení svých slov se narovnal, povstal a trhnutím otevřel okno. Bylo dost široké a já si s úlekem uvědomil, že by se z něj pohodlně dostal. Ale byla to vrchní část, takže jsem své obavy zase zavrhl. Položil obě paže na rám spuštěného okna, hlavu vystrčil ven a nechal vítr, aby mu chladil rozpálené čelo a rval hřívu bílých vlasů.

A pak, dřív, než jsem tomu stačil zabránit, otevřel dlaň. Stříbrný aparát se chvíli vznášel podél vlaku, až zapadl mezi kamení náspu, kde zvedl obláček jisker.

Reklamy