Během jednoho delšího pracovního pobytu v Kolíně nad Rýnem jsme koupili starý barák s hezkou, úplně zarostlou zahrádkou. Barák byl na spadnutí a nutně jej bylo třeba opravit. Šel jsem do staroslavného peněžního ústavu jménem Deutsche Bank a řekl slečně u okénka, že potřebuju peníze. Hodně peněz. „A kdo ne?“ ušklíbla se a ukázala mi na jednu ze židlí v koutě naproti. Že to se mnou někdo přijde rozebrat.

Mladý a krásný muž, vonící – jak jinak – kolínskou, přispěchal a podal mi ruku. Pevný stisk dlaně a zářivě bílé zuby mě ujistily, že jsem v dobrých rukou. Usadil se za stolem naproti židlím a ze zásuvek povytahoval štůsek formulářů. Všecky jsme je vyplnili, přátelsky jsme se pohádali o výši úroků, a když jsem dokázal svou schopnost dluh splatit, sklapl složku a po ujištění, že zbytek už je jen formalita, mě propustil. Vstal jsem.

„Moment,“ řekl, „rád bych věděl, pročpak se pořád usmíváte?“

„Má vaše banka v Praze pobočku?“ zeptal jsem se místo odpovědi.

„Jistě, a nejen v Praze,“ řekl a malinko při tom vypjal prsa.

„Tak se tam nikdy nenechejte přeložit!“ poradil jsem mu.

„A pročpak?“

„Uškodil byste své kariéře.“ Díval jsem se mu dle místního zvyku do očí. Když pootevřel ústa, ukázal jsem bradou na jmenovku na jeho stole:

„Víte, s tímhle jménem by se vám tam nedařilo.“

Přehodil jsem si tašku přes rameno, nasadil čepici a spěchal ven na parkoviště. U kola jsem se otočil. Za prosklenou stěnou banky seděl pan doktor Richard Prüser a nechápavě hleděl na zlatou jmenovku na mahagonovém stole před sebou. Pak natáhl ruku a zvedl sluchátko telefonu.

Počítám, že další půlhodinu žhavil drát do Prahy.

Kredit mi byl přesto udělen.

________________________________

Klikněte tady: AUDIO

Reklamy