Fred mne hodnou chvíli pozoroval svým jediným okem. Od chvíle, co mi šéf dal do rukou tyčku se značkou Stop a přikázal, ať si s ní stoupnu na okraj cesty, chodil s kyselým ksichtem a rýha nad kořenem nosu se mu prohloubila. Když se dostatečně vynadíval, opět se sklonil ke svému stroji. Udusával čerstvý asfalt na kousku silnice, co jsme ji flikovali. Nedůvěřoval mi, že ho včas upozorním na projíždějící náklaďáky. Ty kvůli takový prkotině jako já nezpomalí, tvrdil. Sám kdysi jezdíval na trase Perth – Canberra. Pot se mu řinul z tváře na prsa. Jako rodilý Australan dovolil muškám, ať ho šimrají po celém těle. Nekoušou, tak co, říkal mi. Vypomáhal si od nich jen věčně dýmající cigaretou v koutku úst.

Kolem se prohnal náklaďák. Řidič se na mne ze své výšky usmál, dokonce pustil volant a naznačil jakýsi taneček, plný dynamiky a šarmu. Marně jsem se ho snažil napodobit.

Fred vypnul udusávač, přistoupil ke mně a vytáhl balíček s tabákem.

„Stejně si myslím,“ řekl a olízl okraj cigaretového papírku, „že by tu Chamberleinovou měli pověsit.“ Věděl, že mě těmi svými rozumy maximálně štve, a přesto se rozhodl pokračovat v diskuzi přerušené před půlhodinou. Té ženské, co jsme se o ní bavili, sežral pes dingo novorozeně, když na dovolené v Alice Springs hrála s manželem tenis. Rituální vražda? psaly noviny.

„Co, pověsit? To myslíš vážně?“ řekl jsem.

Fred cigaretu dobalil a strčil si ji mezi zuby. Pak toho jointa zapálil a zhluboka vdechl nasládlý kouř.

„Jasně,“ odvětil. Šéf byl v nedohlednu.

„A důkazy?“ zeptal jsem se snad už podesáté.

„Takový je můj názor,” řekl a snažil se ze špičky jazyka odplivnout neviditelné vlákýnko tabáku. Nakonec ho seškrábl nehtem. Teď si ten nehet prohlížel a tvářil se vážně.

„Dost stupidní názor,” řekl jsem.

Dělal, jako že to přeslechl. Vrazil si cigaretu do koutku úst a odšoural se ke svému wackeru. Nastartoval ho a přidal plyn. Udusávač začal řvát, poskakovat a utloukat štěrk. Fred se k mé velké lítosti svým botám zručně vyhýbal.

Večer jsme nasedli do aut a jeli dobrých čtyřicet kilometrů k nejbližší hospodě. Říkalo se jí Post Tavern a já se tam kdysi pokoušel koupit poštovní známku. V té hospodě seděla pestrá směsice ze všech možných úřadů a ředitelství podniků, co jich v hlavním městě bylo, ale také lidí z farem či cest; jako jsme byli my dva s Fredem.

Na pódiu vyhrával kytarista, pak taky chlapík s bendžem, ještě jeden s basou, a stařík s houslemi. Hráli všemožné melodie; směs tak pestrou, jaké bylo jejich publikum. Snažili se, až se z nich pot lil proudem, ale v jejich hraní bylo víc nadšení než umění. Venku bylo pořád ke čtyřiceti. Všichni jsme po dlouhé minuty jen nasávali a mlčeli.

První pookřál Fred.

„Steve,“ zařval na jednoho chlapíka, „ten teřich ti zase povyrost!“

Steve se zásadně nepřel s nikým, kdo neovládal řečtinu. Jmenoval se vlastně Stavros a ve své samoobsluze prý dojídal veškeré zboží, jež prošlo záruční lhůtou. Ani se neohlédl – pouze nadmul tváře a do džbánu zanadával velice neklasickou řečtinou.

„Zbig, tobě už leze prdel opěradlem ven!“ informoval Fred dalšího. Sám vyžle, měl spadeno na tlusťochy. Ale když se k němu oslovený obrátil, dělal, že mínil někoho jiného. Ten Polák měl totiž silný nejen zadek.

„Neblbni, Frede, eště dostaneš od někoho přes hubu,“ varoval jsem ho. Takhle přišel už o jedno oko. A tím o řidičák na tahače.

K našemu stolu si přisedla Stavrosova sestra. Silná stejně jako její bratr; nohy jako válečky, tvář kulaťoučká, nos jako buchtička. Fred před ni šoupnul sklenici piva, i když věděl, že to nesmí; nebyla plnoletá. Ann ze sklenice usrkla a způsobně si utřela ústa. Fred se ušklíbl: „Pít neumíš, že? Tam u vás ženský chlastat nesměj, co?”

Lidé přicházeli a brzy v hospodě nebylo k hnutí. Muzika vyhrávala a pár hostů se pokusilo tancovat. Každý si poroučel nějakou tu svoji lidovou. Muzikanti melodii a rytmus většinou hádali podle toho, jak jim to chlapi i ženské předzpívávali. Dopadalo to dost špatně, a tak je provázel smích i kletby. Nakonec to někdo s hodně citlivýma ušima nevydržel a hodil po muzikantech džbánem. Džbán proletěl nad řadou stolů a půlkou pódia. Trefil starce s houslemi.

Lidé strnuli. Dívali se, jak se houslistovi po holé hlavě rozlila krev, jak mu housle vyklouzly z dlaní, jak se zvrátil a dopadl zády na podlahu z nehoblovaného dřeva.

Když ho odvezli, na zemi zůstaly pohozené housle. Nikdo netancoval, ani nezpíval, všichni jen tiše seděli. Mlčeli, ale ne kvůli tomu staříkovi, vždyť chlap na zádech zde nebyl žádnou zvláštností, ale proto, že bez houslí se nedalo hrát, ty držely melodii.

Ann se podívala na svého velkého bratra. Stavros přikývl. Vstala a vykročila k pódiu. Přistoupila k prázdné židli, postavila ji, a pak zvedla ze země housle. Zasunula si je pod bradu a malíčkem levé ruky přejela po strunách. Jednu přitáhla, druhou povolila, položila na ně smyčec a začala hrát. Pokračovala od místa, kde stařec přestal.

Zprvu hrála nesměle. Ale když na ni Stavros cosi řecky zavolal, přitlačila na smyčec a zahrála naplno. Ta tam byla její tloušťka, ty tam její nohy jako válečky! Sál utichl a naslouchal. Ann stejně lehce jako písně řecké hrála i italské a německé, polské a portugalské, srbské a makedonské, a lidi zpívali s houslemi, vstávali a tančili. Už nejen ty své národní; oni tančili a zpívali, nebo aspoň pobrukovali, kdeco. Když Ann zahrála i pár australských melodií, přidali se opravdu všichni a vřava dosáhla zenitu.

Tu náhle hrát přestala. Stála na pódiu s pažemi visícími podél těla – v jedné ruce housle, v druhé smyčec, a sál pomalu utichal. Čekala, až utichne docela. Když se tak stalo, pozvedla housle, nadýchla se a vrátila smyčec na struny.

Začala hrát tu kdekým zavrhovanou píseň, kritizovanou pro svůj až příliš lidový text a málo vznešenou melodii, kterou se však stejně zpívá a hraje všude – ať už na politických shromážděních, v hospodách, na pohřbech a na svatbách, u táboráku v buši, nebo doma u krbu. Zahrála Waltzing Matildu.

Lidé stáli a naslouchali, a zbylí hudebníci Ann jen tiše doprovázeli, jako by ji nechtěli vyplašit.

Když dohrála, nikdo se dlouho neodvážil pohnout. Ale pak se lidé naráz roztleskali tak, jako by tím chtěli zachránit něčí život. Uklonila se, odložila housličky, povolila smyčec, přidala ho k nástroji a kufřík zavřela. Pohladila jeho víko a vrátila se ke stolu.

Z opěradla židle vzala kabelku a koutkem oka pohlédla na vyjeveného Freda. Usmála se na něj a otočila se k východu. Při tom rukou zavadila o svou skoro plnou sklenici. Teplé pivo vyšplíchlo Fredovi na kalhoty. „Sorry,“ řekla.

Když vyšla z hospody zvané Post Tavern, kde se nedaly koupit známky, utřel si Fred kalhoty do ubrusu a vyběhl za ní.

Reklamy