Asi jsem vstal levou nohou. Štvala mě manželčina připomínka hned po ránu, že to daňové přiznání je už opravdu třeba dodělat. A taky že střecha nepřestala zatékat, že děcka poté, co viděly moji dílnu, zase neuklízí. A když jsem se podíval do zrcadla v koupelně, byl jsem definitivně na dně. Ty rty jsem si v kuchyni kávou už pálit nemusel – nebylo co dorážet. Nakonec jsem nechal Aničku stát v předsíni bez polibku a odešel do práce. Bylo mi jí líto, ale jenom trochu – má bolest byla přece větší.

Projížděl jsem na kole ulicemi, vyhýbal se střepům po včerejších oslavách vítězství v hokeji, a když jsem se proplétal mezi automobily, zaparkovanými křížem krážem před pekárnou, klel jsem už nahlas.
A pak dál! Ale ještě bylo třeba projet kolem zastávky. Rád bych se jí vyhnul, ale nešlo to. Už z dálky se na mě dívali. Deset na první pohled stejných, baculatých tvářiček s kulatými nosánky, malými oušky a se šikmýma očima jako trnky. Mládež, čekající na svůj autobus do chráněných dílen. Jako na povel se usmáli a pak jeden za druhým zvedali pravou ruku na pozdrav. Tohle se opakuje každý den. Už tolik let!

Zůstal jsem mezi nimi stát. Obklopili mě. “Jak se máš, Edvine? Dobré ráno! Jedeš do práce?” povídali jeden přes druhého. A ta nejmenší z nich, holčička se spletenými copánky, se odvážila nejblíž a pohladila mě po tváři. Měkkou, teplou dlaní. I o těch rukou jsem četl v mé encyklopedii, když jsem se s nimi setkal poprvé a chtěl jsem se informovat. A ještě tam stálo něco o krátkém životě. “Nebuď smutný,” řekla. Usmál jsem se na ni. To byl můj první úsměv toho dne. Chtěl jsem cosi říct, ale hrdlo jsem měl stažené. A tak jsem skočil na kolo a šlapal jako blázen. “Ty starý vole!” – vykřikoval jsem. “Ty starý, hloupý vole!” říkal jsem si ještě, když už jsem pospíchal do budovy.

“Co povídáte?” vytřeštila na mě oči uklizečka ve vestibulu a rychle stáhla mop k sobě, abych sebou nepraštil. Zůstal jsem stát a chvíli se na ni díval. A pak jsem k ní přistoupil a naklonil se k ní. „Paní Dvořáčková, víte co, já jsem starej, blbej vůl!“ Hleděla na mě s otevřenou pusou. „Když to říkáte vy…“ řekla a potřásla hlavou.

V kanceláři jsem přibouchl dveře, skočil ke stolu a vytočil číslo našeho bytu.
“Ahoj Aničko!” řekl jsem.

Reklamy